Švýcarsko

Výstup na Weisshorn napotřetí aneb nepřátele jménem déšť, bouřka a laviny

Výstup na Weisshorn napotřetí aneb nepřátele jménem déšť, bouřka a laviny

Weisshorn je nepříjemný v tom, že po dolezení na vrchol nemáte možnost úniku dolů nějakou snadnou cestou. My se rozhodli sestupovat sněhovou severní hranou, ze které šel strach. Šli jsme současně, navázaní a velmi pomalu; každý krok na jistotu.



Opakoval jsme si rady průvodce: "Na sestup severní hranou budete potřebovat odhodlání a dobrou techniku; a je třeba si vybrat z obou vlastností to nejlepší, co ve vás je".


Cesta na vrcholCesta na vrchol

Tohle přece nebudem jistitTohle přece nebudem jistit

První větší strážcePrvní větší strážce

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Možnosti výstupu na Weisshorn

Weisshorn je téměř dokonalá trojboká pyramida, kde její tři hrany jsou nejlogičtějšími výstupovými liniemi. Relativně nejsnadnější se táhne na vrchol od východu, nastupuje se ve vesnici Randa a spí se na Weisshornhutte. I tato trasa je ale považována za obtížnou a fyzicky náročnou; někdy se říká, že je nejtěžší ze všech "normálek" na velké čtyřtisícovky.

My jsme si vybrali k výstupu jižní, skalnatou hranu a k sestupu severní, převážně sněhovou hranu. Autem do Zinalu a pěšky na chatu Arpitetta. Od chaty přes skalní žebro, položený sněhový svah, lámavý skalní pás a strmý ledový kuloár do sedla Schalijoch. V sedle je nutné přespat v bivakovací boudě. Ráno skalní hranou přes velké množství strážců (= věží na hraně, obtížnost až IV) na vrchol, sestup náročnou převážně sněhovou hranou severním směrem (další skalní úseky obtížnosti až IV).

První pokus o výstup na Weisshorn

Výstup jsme s kamarádem Liborem měli naplánovaný dost dlouho. V roce 2008 jsme si vybrali horký týden, kdy bylo krásně v celé Evropě s výjimkou Weisshornu, který pravidelně každé odpoledne a večer opalovaly blesky. Přesto jsme vylezli až do bivaku v sedle Schalijoch a vzdali jsme výstup až poté, co přes noc déšť pokryl skály ledovou vrstvou a na ní pak nasněžilo 10 cm prašánku. Vraceli jsme se strmým kuloárem, kde jsem dost trpěl díky měkkým botám a starým mačkám.

Krásné výhledy během stoupání na Weisshorn

Druhý pokus o výstup na Weishhorn

V roce 2009 jsme znova sedli do naší škodovky a vyjeli na 1100 km vzdálený Weisshorn. Přespali jsme v sedle Furka (2436 m) kvůli aklimatizaci a druhý den zaparkovali na parkovišti za střediskem Zinal. Podívali jsme se na předpověď: polojasno, riziko bouřek. Odpoledne jsme vystoupali na chatu Arpittetta, kterou spravují zdarma dobrovolníci švýcarského alpského klubu z Nyonu. Dali nám svoji zeleninovou polívku, která byla trochu nakyslá a pak jsme se začali bavit se dvěma Francouzkama. S holkama i chataři se pilo příjemně vínko i třešňovice, ale brzo jsem musel začít brzdit, abych ráno vůbec vstal z postele. Liborovi bylo blbě a tak nemohl potvrdit svoji pověst zázračného svůdce a i s matrací se odstěhoval z noclehárny ke dveřím chaty, aby mohl rychleji vybíhat.

Ráno jsme vyrazili asi v šest a byli jsme nepříjemně překvapení tím, že drobně prší. První hodinu se jde od chaty směrem k hoře po suti a čím víc jsme se blížili prvním skalám, tím byl déšť hustší. V okamžiku, kdy jsme se navázali, se déšť změnil v liják a pár hromů nám dalo jasně najevo, že lézt nahoru není nejlepší nápad. Asi 30 minut jsme se tísnili pod jedním šutrem a když už jsme nemohli být mokřejší, vrátili jsme se na chatu.

S tím se bouřka spokojila a odplula; holky, které vstávaly později, se na nás pak divně dívaly, když před chatou vykukovalo sluníčko a my se vymlouvali na špatné počasí. Zavolal jsem dolů do Zinalu do turistické kanceláře a zeptal se, jestli tohle má být to jejich polojasno a jak má být zítra. Ujistili nás, že zítra má být vyloženě hnusně. Kdybychom zůstali na chatě s chataři Wernerem a Pierrem, brzo by nám nezbyly prachy ani na benzín na cestu zpět a tak jsme už podruhý šlapali s hanbou dolů do Zinalu. V Zinalu jsme zalehli do našeho vyzkoušeného bivaku u kamzíka (Libor tam loni našel kamzičí lebku a vzal si tuto olezlou odpornou věc do Brna) a sledovali, jak pěkně prší.

Sestup severní hranou, obtížnost AD+

Třetí pokus o výstup na Weisshorn

Ale předpověď nám dala ještě šanci: čtvrtek a pátek má být hezky a tak jsme ve středu odpoledne znova vyšli za Wernerem a Pierrem, kteří nás uvítali s radostí a hned běželi pro polívku. Libor byl tvrdej a odmítl; já svou porci snědl a zdála se mi ještě kyselejší než minule. Hoši se nám chlubili, že vždycky ráno uvaří novou polívku a nalijou do ní tu starou ze včerejška, která zbyla; zdá se jim prý, že polívka je tak čím dál chutnější. Libor se unaveným pohledem zadíval na ty dva šéfkuchaře, pak mu zrak zabloudil k důvěrně známé kadibudce a těžce si vzdychl.

Ráno bylo krásně a já kupodivu přežil ďábelskou zeleninovou bez větších problémů a tak jsme potřetí vyrazili směr Schalijoch. Už výstup do sedla Schalijoch je hodně vypečený. Nejdříve celkem lehká skála, pak opět snadný ledovec, ale druhý skalní pás už je nepříjemný tím, že je celý suťovitý a občas není v celém širokém okolí nic, co by se neodkutálelo dolů při prvním vašem letmém dotyku. Ledový splaz dolů ze sedla byl rok mojí noční můrou; poměrně strmý obtížně zajistitelný kuloár, kudy pro zpestření lítají šutry. Vloni mně dost vyděsil už cestou vzhůru a při návratu jsem si znovu složil bobříka odvahy. Proto jsem si doma pořídil na letošní pokus nové pevné boty, nové mačky a jeden nový cepín, a rozdíl v pocitu na ledě byl opravdu obrovský.

První poctivou 60m délku natáhl Libor až k jakémusi šutru, který tam loni ještě nebyl; přemýšlel jsem, jestli mohly za rok odtát 2 metry ledu anebo jestli ten balvan přijel odněkud shora. Led byl pokrytý malou vrstvou jinovatky a byly v něm zarostlé napadané kameny. Kde to šlo, snažil jsem se opatrně trefovat cepíny mezi šutry, a celkem snadno jsem dolezl za Liborem. Byl jsem spokojený, protože jsem se tohoto kuloáru dost bál a teď mi bylo jasné, že to půjde dobře. Dolezl jsem až skoro k Liborovi, když jsem se najednou složil bolestí a šokem, nechápal jsem, co se to stalo ... u nohou mi poskakoval kámen velký jako slepičí vejce, který se rozjel odněkud ze Schaligratu a trefil mě přesně. Teda úplně přesně ne: kdyby šel o kousek výš, vyřešil by se mi celoživotní mindrák – křivé zuby. Měl bych místo nich slepičí vejce. Nebo kdyby ... kdyby byl ten šutr větší ...

Zatímco jsem lapal po dechu a rozdýchával šok, sledovali jsme další, teď už několikakilogramové zabijáky, kteří si to neslyšně frčeli kolem nás. Bylo jasné, že musíme rychle odtud, a tak jsem převzal vedení a co nejrychleji lezl nahoru a doprava, pryč z kamenného trychtýře. Od loňska se na svahu objevilo několik trhlin, ve kterých šlo alespoň provizorně zaštandovat a tak už další cesta do sedla proběhla bez větších zážitků. Bivak je sice maličký, ale je v něm vše, co ve 3800 metrech potřebujete: tj. matrace, deky, vařiče a pantofle, takže jsme se mohli vyzout ze zapařených pohorek. To rozpoutalo debatu, co na nás nejvíc smrdí; téma se ukázalo jako skutečně nosné.

Čtyřkové lezení ve 4200 m

Pod Vrcholem

K večeru jsme ještě vyrazili na průzkum a opatrně jsme vystoupili až na skalní hřeben; vede na něj ne moc zřetelná stezka v suti naštěstí značená mužíky. Pohyb v příkré suti nám moc radosti nedělal. V bivaku jsme pak rozpustili spoustu sněhu, naplnili flašky na zítra a snědli většinu zásob. Ráno jsme vstávali ve 4:45, ale po snídani se nám do tmavé noci a volné suti moc nechtělo; dohodli jsme se, že radši počkáme na světlo a vycházeli jsme tedy přesně v 6.00. Bez problémů a bez jištění jsme vyšli na hřeben a hned první strážce nám připravil překvapivě hladké plotny, vyloženě rajbasový úsek. Pak jsme šli chvíli současně bez jištění a libovali si, jak nám to pěkně jde od ruky.

Druhý strážce se už vyvedl co se týče obtížnosti i výšky; Libor v něm našel čok i frienda a s ještě jednou smyčkou za hrot to vydalo na jakés takés jištění. Následovaly další a další věžičky, některé překvapivě strmé až převislé, ale celkem všechny lezitelné i zajistitelné. Skála byla suchá a se stoupajícím sluníčkem i teplá a já se postupně začal tímto nádherným výstupem bavit a užívat si ho. Velkou většinu věžiček jsme lezli přímo, jen pár jsme jich obešli východní stěnou, kde cenou za snazší terén byl strach z volných šutrů v rukách a sypajícího se štěrku pod nohama. Několik míst se dalo jít bez jištění, ale celkově jsme si dávali pozor a jistili spíš více než méně.

Hřeben skoro neubýval, tato hora je opravdu obrovská. Asi po 4 hodinách jsme dolezli k místu, kde první hřebínek mizí a je třeba obejít obrovský kuloár vedoucí do západní stěny. Průvodce udává, že jsme ve 3/4 výstupu; to je sice možné, ale jen co se týká vzdálenosti. Časově nám úsek nad kuloárem trval skoro stejně dlouho jako ten pod ním. Nad kuloárem je potřeba lézt kolmo nahoru, směrem k široké načervenalé věži, a neuhýbat doprava. Ony jsou tam 2 široké načervenalé, cesta vede k té větší a níže položené.

Leze se přímo plotnami této věže mírně vpravo, našel jsem tam 2 skoby, kde zvlášť ta první je důležitá, protože je u ní zajímavý krok. Nesl jsem s sebou dokonce lezečky, kdyby se objevil problém příliš obtížný pro pohorky; nemuseli jsme je vytáhnout, ale v této plotně by lezečky měly i svoje oprávnění. Nad načervenalou věží je už jen 5 posledních strážců; jsou ale pořádně urostlí a stáli nás dost času. První dva obrovské strážce jsme obcházeli východní stěnou, pak jsme až na vrchol drželi hranu; poslední strážce nás dostal tím, že se z něj muselo slízat nebo slaňovat dolů do sedýlka pod vrcholem. Rozhodli jsme se slanit ze smyčky, kterou jsme tam našli; byla to určitě nejtenčí smyčka, ze které jsem kdy slaňoval.

Na vrcholu

Na vrcholu jsme byli ve 13.30, výstup z bivaku nám za ideálních podmínek trval 7,5 hodiny, tedy o něco více než 5-7h uváděných horolezeckými průvodci. Asi jsme se moc jistili, měl jsem pocit, že nám to šlape docela dobře. Weisshorn je nepříjemný v tom, že po dolezení na vrchol nemáte možnost úniku dolů nějakou snadnou cestou. My se rozhodli sestupovat převážně sněhovou severní hranou (obtížnost AD+), ze které šel dost strach. Byla na ní prošláplá stopa, která nám hodně pomohla v chůzi i v dodání odvahy; přesto se mi Libor zdál docela vyděšený. Nenastudoval totiž pořádně průvodce a myslel si, že sestup bude zadarmo. Já jsem naopak tuto hranu viděl nedávno z Bishornu a čekal jsem velké problémy, hrana mě teda nijak nepřekvapila.

Šli jsme současně, navázaní a velmi pomalu; každý krok na jistotu, že se nezachytíme mačkou o nohavici, že nešlápneme moc vlevo ani vpravo. Já jsem raději neuvažoval o tom, co dělat, kdybych spadl já, co dělat, kdyby ujel Libor – prostě jsem si to nepřipouštěl a opakoval jsme si rady průvodce: "na sestup severní hranou budete potřebovat odhodlání a dobrou techniku; a je třeba si vybrat z obou vlastností to nejlepší, co ve vás je". Navíc se začalo kazit počasí a čím dál častěji nás zahalil mrak a omezil nám viditelnost na pár metrů. Sníh občas trochu ujel a s poměrně napjatými nervy jsme za dvě hodiny dorazili v pořádku k Velkému strážci (Grand Gendarme, 4331m), kde nás čekal další skalní úsek.

Začal jsem už být solidně utahaný, ale pokračovali jsme bez zastávky dál. Strážce se oblézá zprava a pokračuje se až na konec jeho hřebínku, kde je krásný slaňák z nového řetězu. Průvodce nabízí dvě varianty dalšího postupu, ale jen jedna je správná; je potřeba se držet jako klíště skalního hřebene a nenaslaňovat, jako jsme to udělali my, hlouběji do východní stěny. Než jsme se zorientovali a vylezli zpět, stálo nás to pár desítek minut, které se ukázaly nakonec jako dost klíčové. Skály nám připravily dalších několik strážců a oba jsme jich už začali mít plné zuby. Zvlášť ten předposlední je docela těžký s jakýmsi vytlačujícím kolmým koutem, naštěstí v nejhorším místě čeká na znavené poutníky stará skoba a nový borhák. Za posledním strážcem už terén ubral na svém sklonu a zdálo se, že jsme víceméně zachránění. V sedýlku Weisshornjoch pod Bishornem se stopa, kterou jsme sledovali, stočila dolů přímým směrem na cabanne Tracuit. Rozhodli jsme se hrát znova raději na jistotu a nesestupovat neznámým terénem, kde jsme mohli v mlze stopu snadno ztratit.

Vrchol Bishornu a dalších 15 hodin chůze

Místo toho jsme tempem co noha nohu mine vystoupali na vrchol Bishornu, odkud vede snadná a vyšlapaná cesta na chatu. Na Bishorn jsme dorazili přesně ve 20.00 a cítil jsem se fyzicky na dně. Kdyby mi někdo řekl, že budu muset šlapat ještě dalších 15 hodin a že to dokážu, nevěřil bych mu. Scházeli jsme vzorně ve stopě z Bishornu dolů, sluníčko zapadlo za hory a my se těšili, že už za chvíli dostaneme čaj na chatě Tracuit. Cestu i polohu chaty jsem dobře znal, protože jsem schválně na Bishorn vyšel s holkama asi před měsícem, abych si prohlédl cestu, protože jsem tušil, že můžeme sestupovat za tmy.

Pochvaloval jsem si tuto opatrnost, jenže ... jenže měsíc na ledovci je dlouhá doba a tam, kde už blízko nad chatou byly neporušené sněhové pláně, se na nás najednou začaly šklebit trhliny. Stopa se nám na odhaleném ledovci Turtmanngletscher vytratila a my začali ve světle čelovek z Hrabošky kličkovat a přeskakovat trhliny, nejprve poměrně lehkomyslně, ale jak trhlin přibývalo a zvětšovaly se, začalo jít do tuhého. Vidina chaty byla tak lákavá, že jsem se nechtěl vzdát, přešli jsme několik podezřelých můstků a párkrát i prošlápli nohou sníh do prázdna, já se jednou zabořil až po pás, ale naštěstí se nikdo nepropadl úplně. O půl jedenácté jsme byli v koncích. Měli jsme ještě trochu plynu ve vařiči, rozpustili jsme sníh, vypili teplý multivitamín a rozhodli se vrátit se opatrně zpátky do lepšího terénu po vlastních stopách. To se nám skutečně podařilo, i když přeskakování trhlin směrem do kopce nebylo nejsnazší. Pokusili jsme se pak najít stopu ve směru k Weisshornu, ale narazili jsme jen na trasu asi 4 zbloudilých lidí.

Důležité informace:

Převýšení: cca 2830 m od auta, 750 m z bivaku Schalijoch Doba výstupu: 3 dny

Minimální vybavení: mačky, 2x cepín, lano 60m, 5 smyček, vklíněnce, 3 ledovcové šrouby, 5 expresek, čelovka, přilba.

Po dalším multivitamínu jsme se rozhodli vrátit až do zasněžených svahů Bishornu, tam najít správnou stopu a nepustit ji. Jenže jsme nenašli žádnou lepší než tu, která nás už jednou zavedla do trhlin. Libor asi ve 3 ráno po 3. multivitamínu začal kopat svou legrační lopatkou na cepínu záhrab, ale brzo uznal, že to do rána nemůže stihnout. Já se klepal zimou na batohu. Rozhodli jsme se, že musíme chodit. Libor se rozhlédl do tmy a povídá: "No jo, ale kam půjdem? Vždyť už jsme všude byli." Vrátili jsme se dolů ke stopě těch 4 lidí; ta nás zavedla velkou oklikou nad chatu od jihu, pak zmizel sníh a s ním i stopa a na ledovci jsme jen zoufale asi půl hodiny bloudili od trhliny k trhlině. Viděli jsme rozsvícenou chatu a dokonce slyšeli rozhovory prvních horolezců, kteří vycházeli na Bishorn a byli zároveň tak blízko i tak nedosažitelně daleko.

Cesta vzhůru na Weisshorn

Vrátili jsme se kolem celého ledovcového plata zase do vyšších výšek, kde jsme se dočkali svítání a proti proudu horolezců směřujících na Bishorn jsme konečně prokličkovali trhliny a asi o půl sedmé se dostali k chatě. Na chatě Tracuit není pitná voda; nebyli vzhůru ani chataři, kteří večer prostě nachystali várnici čaje a chleba a samoobslužnou snídani. Byli jsme už tak zocelení, že jsme jen dopili zbytek čaje z várnice, chvíli si odpočinuli a vyrazili na sestup do Zinalu o převýšení 1600m. U auta jsme byli kolem 11 hodiny po 29 hodinách na nohou.


Švýcarsko bez rámečku 2012Plánujete-li opravdu aktivní léto plné outdoorových aktivit a sportu, nejlepší volbou je návštěva nedalekého Švýcarska, které nabízí malebné horské vesničky ve stínu skalnatých velikánů, dokonalý servis dopravy i ubytování a v neposlední řadě mnoho kulturních památek. Za dlouhými výlety do přírody se vydejte do regionu Aletsch se stejnojmenným ledovcem, který je největším v Alpách. V kantonu Valais zase najdete další skvělé vysokohorské středisko vhodné k mnohým sportovním aktivitám, a to Saas Fe. Pod světoznámým velikánem, Matterhornem, leží nejznámější a nejnavštěvovanější turistické středisko ve Švýcarsku Zermatt. Více tipů na cestování po Švýcarsku najdete na www.MojeSvycarsko.com.

Švýcarsko

Cestopisy a reportáže

Zajímavá místa

*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY