Malta

Důležitá data historie z Malty



5. tisíciletí př. n. l. - první obyvatelé ze Sicílie
5.-3. tisíciletí př. n. l. - období neolitických chrámů
2. tisíciletí př. n. l. - ostrovy delší dobu bez osídlení
800 př. n. l. – příchod Féničanů
5.-3. století př. n. l. – Kartáginci a Řekové
218 př. n. l. – 395 n. l. Římané, od roku 60 křesťanství
4. – 9. století – Malta součástí Byzantské říše
5. století – krátká vláda Vandalů a Ostrogótů
9. – 11. století – Arabové, od roku 870 převládá islám
1090 – dobytí Normany, návrat ke křesťanství
1266 – Malta součástí Sicílie
1530 – 1798 řádoví rytíři sv. Jana - johanité
1798 – 1800 Napoleonova nadvláda
1800 – 1964 britská správa
1974 – vznik Maltské republiky

Šlechta

Počátky maltské šlechty sahají do roku 1090, kdy ostrovy dobyly Normané. Potomci mnoha dnešních šlechtických rodin odvozují své rodokmeny právě od hraběte Rogera I. Ten se stal velitelem jižních Normanů, obsadil jih Itálie a Sicílie a Maltu osvobodil od Arabů a vrátil ke křesťanství. Budoucí šlechtici s obsazováním Malty pomáhali a od nového vládce dostávali darem pozemky. Šlechtických titulů přibývalo po roce 1530, kdy se na Maltě usadili rytíři řádu johanitů. Tituly udělovali velmistři, skuteční vládci ostrovů. Maltská šlechta si tu do jejich příchodu nežila špatně, byla spřízněna se šlechtickými rody z Aragonska a Sicílie, čile obchodovala a vybírala daně. Prosté obyvatelstvo bylo nevzdělané a příliš nevynikalo ani řemeslnou dovedností. Maltští šlechtici nebyli příchodem řádu na ostrovy nijak nadšeni. Stáhli se proto do svých paláců, které si vybudovali v Mdině, tehdejším hlavním městě ostrovů. Symbióza s nově příchozí vysokou evropskou šlechtou nebyla okamžitá. Teprve když se místní ujistili, že rytířům opravdu nejde o jejich pozemky a soustřeďují svůj zájem na Velký přístav (Grand Harbour) a zabydlují se v okolí, došlo ke smíru a spolupráci. Malta následně více než dvě století vzkvétala.Po příchodu napoleonských vojsk v roce 1798 byly šlechtické tituly zrušeny, k obnovení došlo znovu po britské kolonizaci v roce 1800. Vláda samostatné Maltské republiky nakonec 23. června 1975 šlechtické tituly zrušila definitivně. Paláce maltské šlechty v perle ostrova Mdině však i nadále zůstávají ve vlastnictví starobylých rodů a dál zachovávají své tajemno.

Rytíři

Řád sv. Jana Jeruzalémského vznikl v polovině 11. století jako mnišské společenství za účelem pomáhat poutníkům při jejich cestě do Svaté země. Příslušníkům řádu se začalo říkat johanité, podle poutního domu v Jeruzalémě, kde působili. Tento dům postavili pro chudé a nemocné poutníky italští kupci a zasvětili ho sv. Janovi, který se stal patronem řádu.

V roce 1113 byla papežem Paschalem II. řádu přiznána samostatnost, a to i v otázce volby představeného, který se nazývá velmistr. Zakladatelem řádu byl Gerard (zemřel roku 1120), prvním významným velmistrem potom Raymond du Puy (1120 - 1158). Řádu byla svěřena i vojenská ochrana poutníků. Johanité se stali řádem vojenským a špitálním. Velmistr Raymond du Puy zavedl i symbol řádu: bílý, osmihranný kříž. Ten nosili na své černé sutaně prý už první benediktini ve Svaté zemi.

V roce 1291 byl řád nucen přesídlit na Kypr a znovu v roce 1310 na Rhodos. Ten získali rytíři pomocí Janovanů a jejich domovem byl přes dvě století. Tady johanité zdokonalili vlastní vnitřní organizaci a stali se významnou námořní velmocí. Ovšem po půlročním obléhání Rhodu v roce 1522 vojsky osmanského sultána Sulejmana byli donuceni ostrov opustit.

Roku 1530 věnoval císař Karel V. johanitům lénem Maltu a přilehlé ostrovy. Tehdy začala nejslavnější éra řádů. Po usídlení na Maltě byl zaveden i nový název řádu: Svrchovaný rytířský řád maltský, jehož náplní byla ochrana víry a služba chudým.

Rytíři prý bez velkého nadšení našli útočiště na „prázdné skále obydlené malým a ustrašeným národem“ s podivným „starým zpustošeným hlavním městem“ Mdinou. Prvním domovem rytířů se stalo přístavní městečko na útesech Velkého přístavu - nevýznamná Vittoriosa. Nebyla to náhoda, neboť rytíři byli vyhlášenými námořníky a snad jedinou předností Malty byly tehdy „přístavy“. Spěšně opravili a opevnili staré sídlo Castel a Mare (dnes Fort St. Angelo) a vystavěli malou obrannou pevnost St. Elmo. Věřili, že na Maltě nezůstanou dlouho a brzy získají zpět ostrov Rhodos.

Velmistr Jean Parisot de la Vallette později nechal vybudovat vojenskou základnu, na mnoha místech ostrov opevnil a vytvořil zdatnou armádu, která odolala nerovné přesile ve slavném „Velkém obléhání“ Turky v roce 1565. Vděčná Evropa, zbavená tureckého nebezpečí, zaplavila Maltu dary. Nedaleko prvního útočiště rytířů na ostrově, na západním břehu hlubokého zálivu Grand Harbour pak vzniklo nové, moderní a urbanisticky velkolepé sídelní město řádu, nazvané podle proslaveném velmistrovi La Valletta. Místní šlechta se s řádem johanitů dlouho nemohla sžít. Bála se o svá privilegia a rytíři její příslušníky údajně nepovažovali za sobě rovné. Po čase však bylo jasné, že rytíři zůstanou především na pobřeží a domácí šlechtě zůstane vnitrozemí. Ostrov se následně rozvíjel, začala zlatá doba architektury, umění i obchodu. Z místních materiálů, především bíložlutého vápence vyrostly hradby, pevnosti, paláce, desítky barokních chrámů a stovky typických balkónových renesančních domů.

Řád byl tvořen národnostní směsicí především šlechticů a organizačně byl podle jazyků členěn do osmi národnostních sekcí. Každá měla své ústředí ve Vallettě, v tzv. Auberge a starala se o určité úkoly v rámci řádu, např. chránila přidělenou část území ostrovů proti vetřelcům z moře. Za 258 let působení na Maltě měl řád 28 velmistrů - 12 Francouzů, 8 Španělů, 4 Italy, 3 Portugalce a 1 Němce. Velmistři byli voleni v katedrále sv. Jana ve Vallettě.

Na Maltu proudilo díky přítomnosti řádu velké bohatství. Majetek rytířů, většinou velmi zámožných, připadal po jejich smrti řádu. Řád bohatl a Malta vzkvétala. Za prací sem přicházeli řemeslníci i umělci a předávali své zkušenosti místním. Řád se staral o kulturu, vzdělání, posílal své členy na studia, aby se jako renomovaní odborníci, architekti, hudebníci, sochaři a malíři vraceli zpět na Maltu a zde se realizovali. Tak byly třeba v barokním slohu přestavěny staré paláce a vyrůstaly nové. V roce 1592 byla na Maltě založena první univerzita. Ustaly nájezdy a lidé žili beze strachu. Rozmohly se oslavy patronů jednotlivých sídel a obcí. Nejznámější je oslava Panny Marie Vítězné, která se koná každoročně 8. září od ukončení Velkého obléhání v roce 1565. Dnes je to státní svátek, spojený také s kapitulací Francouzů v roce 1800.

Maltská univerzita
Maltská univerzita (University of Malta) má dlouhou historii. Vznikla 12. listopadu 1592, na popud velmistra řádu kardinála Hugues Loubenx de Verdala a nesla název Collegium Melitense. Roku 1676 velmistr Nicolas Cotoner zřídil obory chirurgie a anatomie, praktická výuka se prováděla v řádové nemocnici. 7. června 1727 obdrželo Collegium Melitense právo udělovat akademické tituly. Dnešní název nese univerzita od roku 1988, má 12 fakult a mnoho ústavů a spolupracujících institucí. Vzdělává se tu zhruba 7000 studentů včetně mnoha zahraničních.
Informace: www.um.edu.mt

Napoleon Bonaparte na své cestě do Egypta roku 1798 získal Maltu od johanitů hladce za necelých 6 dnů. Posledním velmistrem na Maltě byl Ferdinand von Hompesch (jediný Němec v nejvyšší funkci). Řád ztratil své území a narychlo se stěhoval do Říma, kde sídlí dodnes. Ve 20. století se vrátil ke své původní, tedy charitativní činnosti. Novým zdrojem příjmů řádu je např. emisní filatelistická činnost. Suverénní řád udržuje diplomatické styky s padesáti státy včetně České republiky. Oficiální název řádu nyní zní: Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty.

 

Posledním velmistrem na Maltě byl Ferdinand von Hompesch (jediný Němec v nejvyšší funkci). Řád ztratil své území a narychlo se stěhoval do Říma, kde sídlí dodnes. Ve 20. století se vrátil ke své původní, tedy charitativní činnosti. Novým zdrojem příjmů řádu je např. emisní filatelistická činnost. Suverénní řád udržuje diplomatické styky s padesáti státy včetně České republiky. Oficiální název řádu nyní zní: Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty.

Velké obléhání

S hrdostí o něm hovoří Malťané i celý křesťanský svět. Proslavilo Maltu, rytířský řád i samotného velmistra. Mluví se o něm jako o „největší pýše Malty“.

18. května 1565 poprvé udeřilo na Maltu z moře asi 48 tisíc zdatných vojáků-profesionálů osmanského sultána Sulejmana. Proti nim na stála narychlo postavená armáda, necelých 9 tisíc mužů: rytířů bylo asi 540, dále 4000 dobrovolníků z řad ostrovanů a zhruba stejný počet španělských a italských žoldáků. Armádu vedl velmistr řádu Jean Parisot de la Vallette a díky jeho výborné strategii odrazili rytíři po téměř čtyřech měsících okupace neúměrnou tureckou přesilu. Bitvy se odehrály izolovaně na mnoha místech, obvykle ve vnitrozemí Malty i Goza a z turecké armády nezbyla nakonec ani čtvrtina mužů. Osmanští sultáni se po této historické bitvě už nikdy nepokusili maltské ostrovy získat.

Založení Valetty

Úmysl opevnit skalnatý poloostrov pod Mount Sciberras pojali řádoví rytíři už když připluli na Maltu. V roce 1557 byli pozváni zahraniční vojenští inženýři, aby připravili a propracovali dokonalý urbanistický plán, ale jejich úsilí bylo přerušeno tureckou invazí. Základní kámen byl proto definitivně položen až 28. března 1566 a nové město bylo pojmenováno Valletta, po nejvýznamnějším vládci Malty, na jehož popud vznikalo.

Stavitelem a projektantem města byl Francesco Laparelli, který byl na Maltu poslán papežem Piem V. Laparellimu asistoval Malťan Gerolamo Cassar, který stavbu města po jeho smrti dokončil. Velmistr La Vallette zemřel v roce 1568 a byl pohřben v kostele Panny Marie Vítězné (Our Lady of Victories), v první stavbě, která byla v novém městě dokončena. Stal se tak jediným „obyvatelem“ města na další tři roky, než byla výstavba dokončena.

Celé město bylo obehnáno hradbami a postupně byly dostavěny národnostní auberges, vládní palác, zbrojnice, katedrála, nemocnice, justiční dvůr a patrové domy rytířů, bohatých Malťanů a církevních činitelů. Psal se rok 1571 a stěhování mohlo začít.

Dokonalá, jednolitá urbanistika a výstavné paláce, množství soch a dalšího zdobení, tak vypadá Valletta, perla světového baroka dodnes.

Náboženství

Malta a náboženství patří k sobě. Malta je obrovskými kostely i menšími kaplemi prakticky poseta. Píše se, že Malťan může chodit každý den v roce do jiného kostela a ještě mu nějaká ta kaple zbyde na rok budoucí. A to se stavějí stále nové! Je pravdou, že Malťané do kostela chodí. Mnozí každý den, téměř všichni pak v neděli.

Kostely – prohlídka Společnost Religious Tours pořádá prohlídky (hodinové až celodenní) po nejvýznamnějších kostelech na Maltě i Gozu:

R.T.O., Dar I-Emigrant, Castille Palace, Valletta, tel.: 2122 2644 a 2124 0255, fax: 2124 0022, e-mail: rtmalta@onvol_net">rtmalta@onvol_net

Náboženství a především křesťanství tu má více než dva tisíce let dlouhou tradici. Křesťanství přinesl na Maltu sv. Pavel v roce 60, když byl deportován do Říma, kde měl být souzen jako politický rebel. Jenže loď při jeho převozu ztroskotala u severních břehů Malty a ti kteří se zachránili, byli nuceni strávit na ostrově zimu. Vládcem Malty byl v té době Říman Publius. Sv. Pavel jej v Mdině navštívil a uzdravil mu otce. Publius se poté sv. Pavlem nechal pokřtít a dokonce se stal prvním maltským biskupem. Tyto události jsou podrobně popsány v bibli, ve Skutcích apoštolů, 27. a 28. kapitole. Svátek sv. Pavla 10. února je dodnes na Maltě velkolepou událostí, slaví se pochopitelně po celých ostrovech!

Víra hrála u malého a mírumilovného národa v minulosti velkou roli, protože udržovala lid v naději a optimismu v období četných okupací a nejrůznějších útoků. Dávno před příchodem sv. Pavla, již 5000 let př. n. l. uctívali místní bohyni představující Velkou Matku neboli Bohyni Zemi, symbol plodnosti.

 

Cesta k nezávislosti - od roku 1921

Roku 1921 byla nakonec Maltě uznána samospráva s odpovědností za všechny ostrovní záležitosti. Británie se nadále starala pouze o zahraniční záležitosti, obranu a imigrační otázky. Během druhé světové války byla Malta znovu využívána jako spojenecká vojenská základna a stala se terčem celé řady leteckých i námořních útoků. Po válce Britové znovu nastolili na Maltě samovládu, ovšem pod silným tlakem národně osvobozeneckého hnutí dosáhli Malťané v roce 1947 obnovení plné vnitřní samosprávy. Ta bylo ovšem po masových demonstracích v roce 1958 zrušena a Malta byla znovu podřízena britskému guvernérovi. V té době touha Malťanů po samostatnosti sílila a situace se stávala pro Brity neúnosnou. V roce 1961 proto byla obnovena samospráva, v  květnu 1964 byla přijata nová ústava a 21. září téhož roku získala Malta nezávislost. O deset let později, 13. prosince 1974 byla vyhlášena Maltská republika, a po dalších pěti letech odešli z vojenských základem poslední britští vojáci. V roce 1987 požádala Malta do přijetí do Evropské unie, kterého se, spolu s Českou republikou, dočkala 1. května 2004 .

Ačkoliv se na Maltě vystřídalo během více než šesti tisíc let mnoho vládců, obvykle změna nebyla provázena krveprolitím. Výborné vztahy mají Malťané se svými „sousedy“, jak Italy, tak i Libyjci a Tunisany. Dodnes se na území Malty pořádají významná politická setkání.

 

Malta

Cestopisy a reportáže

Zajímavá místa

*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   =