Indie

Nelehký život kalkatských Wallahů, kteří tráví své životy taháním ručních rikš

Nelehký život kalkatských Wallahů, kteří tráví své životy taháním ručních rikš

Nemají střechu nad hlavou, patří mezi nejhůře placené profese v celé Indii a v Kalkatě poletuje nad jejich budoucností otazník už přes třicet let. Jediné, co vlastní, je plátěný kus hadru, který nosí omotaný kolem pasu a ušmudlané triko. Vítejte ve světě Wallahů – chlapíku z Kalkaty, co zasvětili svůj život tahaní ručních vozíků zvaných rikša.



“Když na vás promluví, podle přízvuku poznáte, že není místní. Když se baví s ostatními, podle jejich hantýrky poznáte, že nejsou ze Severního Bengálska,” zmiňuje ve svých knihách Rudyard Kipling. Nevlastní ani to jediné, co si každý nový návštěvník Kalkaty mylně myslí, že spadá do jejich rekvizitáře. Za pronájem ručně tažené rikši musí Wallah zaplatit 50 indických rupií za den bez ohledu na to, zda ten den něco utržil nebo ne. S Kalkatou je neodmyslitelně spojuje nenápadný štítek s hlavičkou Hlavní Policejní Zprávy v Kalkatě.


Takhle se díváte na svět z rikši, Kalkata, IndieTakhle se díváte na svět z rikši, Kalkata, Indie

když nejsou zákazníci, mají problém, Kalkata, Indiekdyž nejsou zákazníci, mají problém, Kalkata, Indie

Pracují sedm dní v týdnu od rána do večera, Kalkata, IndiePracují sedm dní v týdnu od rána do večera, Kalkata, Indie

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


V roce 2003 si humanitární organizace najímají dvě advokátní skupiny, Calcutta Samaritans a Active Aid India, které uveřejňují prostřednictvím veřejnoprávních medií vyčerpávající studii poukazující na život pouličních tahačů rikš, v jejich jazyce a vůbec celé Kalkatě známých pod jmény jako “rickshaw puller” nebo po domácku „Wallah”. Zveřejněná studie poukazovala na jejich nevzdělanost, nomádský životní styl, zdraví, sexuální praktiky, hygienické návyky a finančně - ekonomické zázemí.

Většina Wallahů se do Kalkaty dostala ze sousedního Biharu a Jharkhandu, které jsou po několik posledních dekád nejchudší provincie v celé Indické unii vůbec, bojující s extrémně vysokou nezaměstnaností. Příchod Wallahů do marxistického Bengálska vnesl do některých nevzdělaných a chudých rodin Jarkhandu a Biharů světlo lepších zítřků. V severním Bengálsku se škodolibě říká, že to pro oba státy byl největší ekonomický progres.

Wallah je zaměstnání v Kalkatě považováno za jedno z nejhůře placených hned po metačích ulic a sběračích odpadků. Další fakta, která se objevila ve zmiňovaných studiích, říkají, že mezi 18.000 registrovanými Wallahy převažuje věková skupina mezi 40 až 60 rokem věku, která převážnou většinu života strávila taháním rikš. Šance na to, že by mohli vykonávat jiný druh povolání, je tudíž minimální.

Kalkata, New Market

Chudší střední vrstva drží Wallahy nad vodou

Wallahové jsou odkázaní na milost takzvané chudší střední vrstvy. Ty využívají rikši jako taxislužbu, ambulance, školní autobusy, výpravy za nákupy nebo na cestu za zábavou. Majitelé obchodů v úzkých uličkách hrají taktéž nemalou roli jako zákazníci využívající rikši jako zásobovací vozy. Pro sedmnáct tisíc oficiálně registrovaných tahačů to však není dost. Když se příjmy rozdělí mezi toto číslo, pro každého jednotlivce zbude příjem mezi sto padesáti a dvěma sty rupiemi za den. V přepočtu na naši měnu je to něco mezi 45-60 korunami za den.

Po odpočtení padesáti rupií - poplatku za pronájem rikši od kalkatské policie – zbude tak akorát na to přežit den a možná i něco ušetřit. Šlachovití chlapíci jsou živým tvrzením o nelítostnosti jejich povolání. Ve většině případů nemají střechu nad hlavou, noci tráví spánkem na ulici nebo na sedadlech rikš. Nehostinné a špinavé ulice čtrnáctimilionového města jsou pro šedesát procent z nich vším, co mají - domovem, prací i útočištěm.

Čtyřicet procent z nich využívá možnosti nalézt útočiště v takzvaných komunálních domech, kam se mohou přemístit ve večerních hodinách. Po návštěvě komunálního domu pochopíte, proč více než polovina z nich dává přednost spánku na ulici. Domy jsou neudržované, plné špíny, švábů, krys a za léta nashromážděných odpadků. Vzhledem spíše připomínají několikapatrová chátrající smetiště. Těmto domům se v Bengálštině říká dera nebo sardar. Pokoje tu nejsou, postele neexistují, kriminalita je vysoká, rvačky a spory na denním pořádku, infekce a nemoci čekají na každého, kdo se tu na pár dní otočí.

Rolnička je nezbytná pomůcka

Drsný život v komunálních domech

“Když to vidíš, musí ti bejt jasný, proč sem radši ani nepáchnu a žiju na ulici” říká Maharajin, který se stal na pár dní mým průvodcem a vstupní branou do komunity. “Tohle je místo, které ubližuje naší reputaci, a pokud někdo z unie či vlády chce s naší komunitou cokoliv řešit, jejich první kroky míří sem. To není dobrý. Většina lidi, co tu vidíš, mezi nás nepatří. Nejsou jedni z nás a lidé si pak mylně myslí, že takhle žijeme všichni. Já tu nikdy nestrávil ani noc, bál bych se!” říká Maharajin. Při pohledu na jeho smutkem naplněné oči ho raději požádám o změnu prostředí. Nedivím se mu, je tu vážně teskno a strach mi nedovolí vytáhnout fotoaparát a pořídit snímky.

Před domem se opět aspoň trochu uvolním a pokračuji s ním do dalších, už příjemnějších míst.

To, co neodmyslitelně patří ke kultuře nejen tahačů, je popíjení Masala Chaie (černý čaj připravovaný smícháním směsí koření a mléka, nápoj charakteristický pro celou severní Indii). Wallahové mají svá místa, kde se shromažďují a popíjejí chai, debatují, hrají karty nebo jen tak odpočívají. Stánky nabízejí krom chaie i velice levnou možnost se stravovat. Tyhle speciální jídelny podávají pokrmy od deseti rupií, chai je za dvě až tři. Celodenní stravování v jedné z jídelen drožkáře vyjde na padesát rupií. Mezi stálý jídelníček patří rýže, čočková polévka (dhal) a moučné placky (chappati/rotti). To nezní úplně lákavě, ale věřte, že o co jednodušší strava to je, o to víc chutná.

Made in Vietnam: Jak žijí lidé, kteří šií naše oblečení?

Z celodenního výdělku zbývá padesát rupií do kapsy a ty jsou většinou uschovány mezi úspory. Ano, i z tohohle extrémně nízkého platu dokáže každý jednotlivec našetřit dost na to, aby se jednou za čtvrt až půl roku zajel podívat domů za rodinou a přilepšil tak do domácího rozpočtu.

Většina z nich si odepírá sama sobě, aby podpořili rodinu, která v těch běžných případech zůstává žít v rodných provinciích. Rikši tahají bosí, oblečení nosí do rozpadnutí. Boty jsou luxus, který si žádný z nich nedovolí a neutratí navíc ani rupii. To vše jen kvůli rodině.

17 hodin, 7 dní v týdnu

„Nejsme žádní kriminálníci, feťáci, žebráci a nevím, co všechno se o nás ještě povídá. Pokud někdy naléháme na lidi na ulici, je to čistě jen boj o přežití,” říká mi Maharjin. „Potřebujeme aspoň sto rupií na den, abychom se udrželi nad vodou, pokud je ten den nemáme, na řadu přijde spíš zoufalost než naléhavost. Lidi by si měli uvědomit, že pokud je na ulici zastaví někdo z nás a naléhá, neměl ten den příležitost výdělku.” Tomu naprosto rozumím, sám jsem se přesvědčil o tom, že mezi Wallahy potkáte jen samé přátelské duše, od kterých nehrozí žádné nebezpečí.

Čas odpočinku, Kalkata, Indie

S Maharajinem jsem se spřátelil a byl můj několikadenní společník na cestách starou Kalkatou. Je jeden ze šťastnějších. Nemusí své noci trávit na ulicích, jako řada ostatních. Žije se svou babičkou v pronajatém domě. O to víc se musí ohánět za výdělkem. Babička je stará a nemohoucí, Maharjin vydělává tak na jídlo nejen pro sebe, ale i pro ni. Dostávají malý příspěvek na bydlení a on tak aspoň ušetří dost na občasné výlety do Biharu, odkud pochází.

„Víš, ostatní chlapi si občas můžou dovolit vzít si volno a na ulici se den dva neobjeví, nepracují. To se mně netyká. Můj pracovní týden má sedm dní, každý z nich začíná v pět ráno a končí kolem desáté večer! Žádné svátky, žádná volna. Pokud někdy vynechám, je to čistě z důvodu nemoci a to je pak znát. Pocítím to hlavně já. Rodině neodepřu, ale já se raději kolikrát ani nenajím,” zakončuje jednou odpoledne naši debatu nad chaiem. Je mi z toho hodně smutno a říkám si, co s ním a jeho rodinou bude, pokud je opravdu jednoho dne z ulic Kalkaty vláda vystrnadí.

Historie života s rikšou

Odchodem Britů z Indie v šedesátých letech a prohlášením nezávislosti se k moci v Severním Bengálsku dostávají Marxisté a ti jako první zvažují zákaz ručně tahaných rikš v ulicích Kalkaty. Nelibí se jim vzhled města, kde muž tahá muže ulicemi a slouží tak jeden druhému, což totálně nesouhlasí s ideologií – jednoduše ručně tažená rikša je Marxisty vnímaná jako feudální způsob dopravy.

Píše se rok 1979 a tehdejší premiér Západního Bengálska chce rikši zakázat. Wallahové se rozhodnou bránit, uspořádají sbírky, osloví veřejnost. S pomocí právních organizací založí Unii ručně tahaných rikš, která se pustí do několika soudních a parlamentních tahanic. Vítězem se nakonec stane myšlenka ekonomického dopadu na společnost. Kalkatští komunisté si nepřipouští několik desítek tisíc nezaměstnaných z řad tahačů, jenže najít pro ně náhradní zaměstnaní se jeví jako nemožné.

Tady počíná přes čtyřicet let trvající debata o tom, co s Wallahy, často migranty z chudších sousedních provincií, udělat.

Ručně tahaná rikša dorazila do Severního Bengálu s migranty z nedaleké Číny někdy na počátku dvacátého století kolem roku 1905-1906. Čína také není původcem ručně tahaných rikš, vůbec první pocházejí z Japonska. Tady v roce 1860 nahradila palaquiny, nosítka, která z místa na místo přenášejí čtyři lidé. Jin Riki Sha (jak se v roce 1860 v zemi vycházejícího slunce rikšám říká) potřebuje k obsluze jen jednu osobu a nahradí čtyři nosiče palaquinu. Stává se tak rychle populární a rozšíří se postupně do celé východní Asie, nedlouho poté i do východní Indie. K dnešnímu dni je Kalkata posledním městem v Indii, kde je můžete vidět stále ještě v plné aktivitě a jen několik málo jich zbývá po celém světě.

Na jak dlouho tomu tak bude, to nikdo neví. Přes neúspěšné pokusy o zákaz rikš komunisty, bylo nejblíže k zákazu 15. srpna 2006. Tehdejší indický premiér Buddhadeb Bhattacharjee ve svém veřejném projevu zdůraznil, že image, který Wallahové přinášejí městu, nemá nic dočinění s moderní, rozvíjející se Kalkatou. Trvá na ukončení tohoto způsobu dopravy. Do soudní bitvy se s ním pouští Mukhtar Ali, předseda  Celobengálské Unie Rikš (ABRU). Dvě znesvářené strany se ani po několika měsících trvajících soudních stáních nedohodnou na východisku a celý případ je tak odložen na neurčito.

A jak je to dnes?

I přes několik desítek let trvající spor o budoucnost Wallahů jsou věci, které jim hrají do karet a Unie je pak může použít jako zbraň proti vládě Západního Bengálska. Staré centrum Kalkaty je pověstné dvěma věcmi. Úzkými uličkami se složitou průjezdností a špatným kanalizačním systémem, takže se město při monzunech promění ve spleť kanálů s do pasu sahající vodní hladinou. Jediné, co pak projede špinavou zapáchající řekou, je rikša. Pár kol pohánějících rikšu je skoro metr padesát do výšky, zákazník i přes vysokou hladinu vody dorazí domů suchý.

Některé rohy a křižovatky ve starém městě jsou tak úzké, že je nemožné zásobovat čtvrť hromadnou dopravou a zásobování obchodů dodávkami či nákladními vozy je nemožné, kolem úzkých růžků by se nevytočily, ručně tažené rikši tak zastávají v bludišti ulic staré Kalkaty i roli kurýrů.

Není tomu tak dávno, co začala vláda strategický postup, kterým se snaží aspoň omezit viditelnost rikš v ulicích.Čekání na zákazníka, Kalkata, Indie

Jsou vyhláškou daná místa, kde se rikši mohou vyskytovat. Jakmile Wallah zabloudí do míst, kde nemá co dělat, dostane vysokou pokutu, kterou si kolikrát nemůže ze svého nízkého platu dovolit uhradit a dostane se tak do potíží vedoucím k zabavení rikši. Dokud provinilec nezaplatí pokutu, policejní okrsek mu odepře pronájem. Náhradní díly na rikši se nevyrábějí a rikši samy o sobě jsou tak už jen produktem historie. Povozy dosluhují a opravovat je není možné. Další taktický počin od marxistické vlády. Nestárnou tak jen Wallahové. Rikši jsou kolikrát v dezolátním stavu, nevhodné pro převoz lidí. V takovém případě nezbývá, než se spolehnout na zásobování lokálních odběratelů, kteří jsou odříznuti spletí úzkých uliček, a nikdo jiný se k nim nedostane.

Co hraje Wallahům do karet?

Díky společenským kruhům s vlivnými konexemi v politice Kalkaty, které se zasazují o udržení rikš v ulicích, ještě tyto stroje stále mohou jezdit. Bez iniciativy těchto vlivných rodin by byly ručně tažené rikši už jen minulostí. Argumenty, které v soudních sporech hrají do karet Wallahů jsou pádné a celkem (pokud nebudete zrovna myslet na lidská práva) logické. Wallahy bude muset nahradit minimálně motorizovaná doprava a ta zvýší už tak katastrofálně znečistěné ovzduší hlavního města západního Bengálska (podle údajů z roku 2005 snižují rikši znečistění ovzduší o neuvěřitelných 150 tun nitrogenních plynů, 20.000 tun oxidu uhličitého a 11.000 tun olova ročně).

Z ulic zmizí něco, co přes sto let patří k symbolům města. Jak se budeme přepravovat v období dešťů, kdy rikša je jediné, co nás dostane skrz zapáchající stojatou vodu? Co naše děti, pokud nebudou Wallahové, budeme je tak vystavovat většímu nebezpečí? Jak budeme zásobovat naše obchody a restaurace? Je tu spousta nezodpovězených otázek.

Řada rodin ze střední vrstvy používá ručně tažené rikši místo školních autobusů, Wallahové mají s rodinami dlouhodobou domluvu, každé ráno vyzvedávají děti, převezou je do školy a odpoledne je zase vyzvednou a dovezou domů. Snižuje se tím potencionální kriminalita páchaná na dětech, která je v Indii hodně vysoká. Rodiče se takhle nemusí bát, že se ratolestem po cestě do nebo ze školy něco stane.

V období dešťů se Kalkata už po pár hodinách dešťů mění v neprostupnou spleť kanálů s vodou sahající do pasu. Taxíky a veřejná doprava nemá šanci takhle vysokou vodní hladinu zdolat. Tady stojí za zmínku, že monzuny jsou něco, na co se celá komunita tahačů těší. „Když přijdou deště, máme o dost víc napilno a můžeme si i nasadit vyšší cenu, zákazníci ji pak většinou raději zaplatí, než aby se brodili do pasu sahající vodou. Pro nás to pak znamená dva až tři měsíce lepšího živobytí, i když tahat plně naloženou rikšu vodou je daleko náročnější než za sucha,” dozvídám se. Pochopitelně voda zvýší tření na kolech a ani si nedokážete představit, jak tvrdá dřina se z toho stane. Těch pár extra rupií od zákazníků nezaplatí vydanou energii.

Odpočinek i spánek často probíhá přímo na ulici, Kalkata, Indie

Jízda je pohodlný zážitek

Po najmutí jednoho Wallaha a ne úplně jistém začátku zjistíte, že svezení není úplně nepohodlné. Vaše pozadí usedne do překvapivě měkkého, kůží polstrovaného polštáře a i přes katastrofický stav silnic v Kalkatě, které jsou poseté dírami jako cedník, se z projížďky stane příjemný zážitek. Máte ničím nerušený výhled na svět a díky plynule pomalé jízdě si můžete vychutnávat dění v ulicích města tak, jak je může nabídnout pouze pohled ze sedla rikši.

Na co se těžko zvyká, je pod vámi běžící šlachovitý chlapík, ze kterého teče pot proudem.  Pokud vám svědomí dovolí se přes tuhle skutečnost přenést, zapomenout na veškeré argumenty o lidských právech, jízda ručně taženou rikšou je jedna z nejlepších možností, jak si vychutnat starou Kalkatu. Máte tak i trochu ochrany před všemi dotěrnými žebraly a dostanete se do míst, kam normálně turistova noha nevkročí. Můžete kdykoliv zastavit, odběhnout si třeba na nákupy. Wallah na vás trpělivě počká a pokud máte vyřízeno, hupsnete zpátky do sedla a jízda může pokračovat. Vaši projížďku ukončíte tam, kde si řeknete a takovým malým nepsaným pravidlem bývá pozvání na Masala Chai. Wallah vás pozve do jednoho z pouličních stánků s čajem a vy si ho můžete společně vychutnat a vyslechnout si příběhy hned několika Wallahů najednou.

Malá rada před tím než se vydáte do Kalkaty tuhle raritu vychutnat – nezapomeňte si dohodnout cenu předem, než do rikši nastoupíte, zabráníte tím nepříjemným dohadům o její výši.

O autorovi:

 

Neúnavný tulák světem, pro kterého se cestování stalo velikou vášní. Na cestách je mu společníkem fotoaparát a zápisnik. Snazží se fotit převážně lidský element se zaměřením na mizející kulturní tradice a unikátní minoritní skupiny. Nejraději se pohybuje kdekoliv v Asii. Je původem z Liberce, s přechodným bydlištěm na Britských ostrovech.

 


Pozn. K sepsání článku nebylo pácháno násilí na žádném Wallahovi. Snímek pořízený ze sedla rikši byl zachycen na velice krátké demonstrativní jízdě, podstoupené pouze za účelem autentičnosti materiálu.

Indie

Cestopisy a reportáže

Zajímavá místa

Diskuse


děkuji za přínosný článek. "západní" člověk při návštěvě těchto krajin vidí tu bezmeznou bídu a zmar a přepadne ho pocit viny, který chce něčím vykoupit. že věci jsou mnohem složitější pochopí jen ten, kdo zde delší dobu žije a porozumí všem daným zákonitostem - ač ho stejně nenechají chladným... :)
ikuj
ikuj
komunisté byli jediní kdo se snažil neco pro Wallahy udělat. Ovšem Stezka ideologicky nezaváhala...
test prispevku
test prispevku

text příspěvku

*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY