RADY NA CESTY TOP TIPY

CESTOVATELSKÉ PROHŘEŠKY: Selfie s želvou aneb jak se (ne)chovat na cestách

CESTOVATELSKÉ PROHŘEŠKY: Selfie s želvou aneb jak se (ne)chovat na cestách

Selfie s Budhou. V plavkách do supermarketu. Nevhodná hlučnost. To jsou jen některé z prohřešků, které na cestách občas nechtěně provede lecjaký cestovatel. Jak se jich vyvarovat?



Na filipínském ostrově Apo žijí velké mořské želvy. Pozorovat, jak ukusují mořskou trávu a každou chvílí plavou k hladině se nadechnout, bych vydržela věky. Když se držím stranou, želva si mě ani nevšimne a já se můžu nerušeně dívat. Návštěvníků na ostrově jsou mraky, jenže většinou netuší, jak se mají při setkání se želvami chovat. A tak nezřídka vidíte turisty ve svítivých plovacích vestách, jak stojí ve vodě v kroužku kolem želvy, vytahují tyče s foťáky, strkají hlavu pod vodu a fotí si s ní selfie. A když želva v panice prchne, rychle spěchají za ní, aby udělali ještě aspoň pár fotek…

Je selfie s mořskou želvou opravdu nutnost?Je selfie s mořskou želvou opravdu nutnost?

Když se dřív choval člověk na cestách bez úcty a respektu, domorodci ho snědli a byl klid. Dnes už to takhle nechodí a mnoho národů po celém světě má tak skromné a přátelské obyvatele, že i když hrubým způsobem porušujete jejich pravidla slušného chování, překračujete nejrůznější tabu nebo ještě hůř hanobíte jejich posvátná místa, často jen sklopí hlavu, otočí se na druhou stranu a dělají, že to nevidí. A tak se stejným způsobem chová víc a víc cizinců, protože je často ani nenapadne, že by to mohl být problém. Někteří místní nekriticky přejímají západní kulturu jako svůj vzor, a začínají se tak chovat taky.

Cestování je fenoménem dnešní doby a užívá si ho stále víc a víc lidí. Někteří z nich cestováním zachraňují svět. Sází stromy v džungli, pečují o ohrožené druhy, uklízejí pláže a národní parky od odpadků, učí lidi cizím jazykům nebo očkují africké děti proti fatálním chorobám. Většina z nás ale cestuje kvůli sobě a vůbec nepřemýšlí o tom, co svými činy z cizině způsobuje. Ignorance, nedostatek respektu a honba za skvělými selfie ničí svět a dělá z něj jedno velké nákupní centrum.

Nártoun. Roztomilé plaché zvířátko, které může blesk z foťáku prý vyděsit k smrti…Nártoun. Roztomilé plaché zvířátko, které může blesk z foťáku prý vyděsit k smrti…

Selfie jako smysl života

První letošní Darwinovu cenu vyhrál chlapík, který umřel, když si chtěl vyfotit selfie s divokými slony. A počet lidí, kteří kvůli selfie zemřeli jen v minulém roce, je více než sto. Stáváme se „selfish“, sobeckými a sebestřednými. Často nám jde hlavně o fotku, bez ohledu na to, co tím můžeme způsobit. Na ostrově Bohol na Filipínách žije malé roztomilé zvířátko. Nártoun. Vejde se tak akorát do dlaně, umí skvěle skákat a jeho oční bulvy jsou prý větší než jeho mozek. Nártouny je zakázáno fotit s bleskem, protože by ho blesk mohl vyděsit tak, že by z toho umřel. Když čínská turistka dostala vynadáno za blesk, který použila na nebohého mžourajícího nártounka, chvíli se ošívala a vymlouvala a pak z ní vypadla všeříkající věta: „Copak oni to nemají rádi?“

Ve městě Ayutthaya v Thajsku mají úžasného Buddhu. Jeho obličej zarostl do kmene stromu. Každý den k němu přicházejí stovky turistů. Ne, aby se na něj podívali, ale aby se u něj vyfotili. Jako na běžícím pásu. Jedna bílá žena, cvak! Skupinka Asiatů, cvak! Prsty do véčka a hollywoodské zářivé úsměvy. A další ve frontě… Nikoho nenapadne na Buddhu se podívat, chvíli zůstat, prohlédnout si okolí, meditovat. Sednu si tedy před něj v uctivé vzdálenosti do tureckého sedu, zuju boty a dívám se mu do očí. Začne se ozývat syčení a nespokojené mručení davu. Překážím ve fotce. Ale vyřeší to jednoduše. Obejdou mě a s Buddhou se jednoduše vyfotí zboku. Mou tichou demonstraci za zamyšlení nepochopil nikdo. A mimochodem, kdo má větší právo stát v první řadě? Ten, kdo fotí, nebo ten, kdo se jen dívá? Ten, kdo si vychutnává okamžik TEĎ, nebo ten, kdo ho chce uchovat NAVĚKY?

Fronta na Fronta na fotící místo, Angkor, Kambodža

Některé národy a etnika nemají rády, když je někdo fotí. Například Bolivijci a indiáni. Věří, že když je fotíte, mohli byste jim ukrást duši. Etika cestovatelské fotografie velí nejprve se zeptat, než si člověka vyfotíte. Anebo to udělat zdálky, aby vás neviděl… V Luang Prabang v Laosu se každý den už nejméně 600 let koná úžasný duchovní rituál. Při východu slunce prochází městem procesí několika set buddhistických mnichů a místní lidé jim darují jídlo, čímž si vylepšují karmu. Tento rituál má mnoho pravidel. A protože ho objevili turisti a jezdí se na „krmení mnichů“ dívat v celých houfech, zjednodušený kodex snadno naleznete na internetu i v tištěných průvodcích. Měli byste být slušně odění, mít zakrytá ramena a kolena, pozorovat průvod zpovzdálí a nikoho nerušit focením. Nesmíte mluvit a dotýkat se mnichů. Pokud chcete sami darovat jídlo mnichům, mělo by být jednoduché, vegetariánské, ale z kvalitních surovin, protože darovat mnichům znamená darovat to nejlepší.

A jak to vypadá ve skutečnosti? Jen vyjdu na hlavní třídu, vidím natěšené turisty sedící na židličkách u silnice s mističkami a prodejce „jídla pro mnichy“. Mnichům tu můžete koupit průmyslově vyráběné keksy, sušenky a chipsy, což turisti skutečně dělají. Když přijdou mniši, dají každému do misky jeden balený keksík. Turisti vypadají, že jsou v sedmém nebi, jak udělali dobrý skutek, prodejci „jídla“ dělají skvělý byznys, když za drahé peníze prodávají levné náhražky jídla, a mniši zachovávají den za dnem kamennou tvář. A to i ve chvíli, kdy nevhodně oblečená Číňanka pobíhá kolem s mobilem, strká mnichům foťák až do obličeje a fotí si, jak její miláček dává mnichovi keksík

Labužnické cestování

Mnoho z nás cestuje za jídlem a rádi ochutnáváme exotické dobroty. Ovšem nezaškodí občas se zamyslet, co vlastně jíme. Když už vyrazíme do vzdálené exotické země, vyplatí se zaměřit se na tradiční jídla z lokálních zdrojů a nejspíš snadno nahlédneme, že jíst na Bahamách aljašskou tresku je stejný nesmysl jako kupovat si v Kanadě balenou vodu z Fidži. Že jí tam mají v obchoďácích plné regály, považuji za jeden z nejparadoxnějších projevů dnešní doby s přihlédnutím k množství čerstvé vody v Kanadě a na Fidži.

Selfie se slonem vás může stát život...Selfie se slonem vás může stát život...

V restauracích všude na světě často narazíte na zajímavosti, které by byl skoro hřích neochutnat, když už jste vážili tak dalekou cestu. Což takhle dát si stejk z klokana, lamy, krokodýla, žraloka, antilopy nebo dokonce lva?! Teď přesně přichází okamžik, kde je potřeba se hluboce zamyslet. Jedná se o ohrožené zvíře? Přinesou mi na podnose ohrožený druh, který možná budou znát naše děti jen z obrázků? Lidi jsou právě teď nejpřemnoženější druh na planetě, zatímco mnoho živočišných druhů je na pokraji vyhynutí. V moři už plave víc plastů než ryb a rozloha deštných pralesů dramaticky klesá.

Cestovatelka Katka Krejčová moc dobře ví, o čem mluví - ve svém životě už procestovala kus světa. Pokud se chystáte do jihovýchodní Asie, rozhodně si nenechte ujít jejího průvodce po 9 z 10 zemí JV Asie!

Pokud na cestách chcete ochutnávat exotická masa, prosím, ověřte si nejdřív, zda grilovaný živočich není z divoké přírody a není ohrožený. Stejk z domestikované lamy, kterou Jihoameričané chovají na maso a vlnu si můžete užít zcela bez výčitek svědomí, stejně tak pštrosa z ptačí farmy nebo grilovaná žabí stehýnka. Pokud chcete ochutnat klokana, zkuste si předtím představit, jak moc jsou roztomilí. Jednoznačně byste si měli nechat zajít chuť na polévku ze žraločích ploutví a žraloky obecně, velryby, tuňáky, tuleně, lachtany a mořské želvy, gorily, lvy, slony, luskouny a obecně na divoká africká zvířata, která chceme lovit jen teleobjektivem. Nekupujte ani suvenýry ze sloních klů, žraločích zubů, lvích drápů a podobně.

Finanční extrémy

V některých chudých zemích na vás často začnou zkoušet své štěstí žebráci a drobní podvodníčci. Stařičké babičky, děti, veteráni bez nohou či rukou i mladí muži v produktivním věku. Žebrání je složité společenské téma a neexistuje uspokojivá rada platná pro všechny situace. Pro mnoho dětí v Asii a Africe je první anglickou frází, kterou se naučí, „one dollar“, natáhnout ruku a nasadit smutný výraz. K tomu se kambodžská vláda staví zcela jednoznačně, když říká: „Nedávejte žebrajícím dětem nic. Peníze, ani sladkosti, dárky ani pastelky. Nechtějí pak chodit do školy.“ Může to znít trochu necitlivě, ale je v tom hluboká pravda. Co chcete, aby z mladé generace Afričanů a Asiatů vyrostlo? Lidé schopní postarat se sami o sebe, nebo vyžírky závislé na pomoci zvenčí?

Občas člověku puká srdce, když vidí chudobu, hlad a bezmoc. Otázkou zůstává, jestli tím, že dáme, nezpůsobíme to, že zítra bude stát na stejném místě takových chudáků deset, dvacet nebo tisíc? A jak se pak má jednotlivec rozhodnout, komu dá, komu ne a kolik? Pracuji jako průvodkyně v Barmě, Kambodže a Vietnamu a svým klientům radím nedávat, nebo dávat jen tolik, kolik dávají místní, tedy třeba 2-5 korun. „Dolar“ znamená v Asii stále ještě příliš moc, a pokud dostane žebrák třikrát za den dolar, bude se mít lépe než člověk, který dře celý život na poli. Dejte si pozor. Triků a fíglů, jak z vás vymámit dolar, si kreativní domorodci navymýšleli už stovky a tisíce.

Myslím si, že bychom měli víc přemýšlet o tom, za co na cestách utrácíme a jakým způsobem. V tržnici v Ubudu na Bali (a tisících dalších tržnic) sedí každý den víc a víc domorodců, kteří prodávají „suvenýry“. Levné cetky za velké peníze, aby vám připomněly vaši báječnou dovolenou. Stačí, aby prodali jeden denně, a vydělají si víc, než kdyby otročili na polích a pěstovali rýži. Turisté často vytvářejí naprosto mylný dojem, o tom, jak bohatí všichni na západě jsme. A tak na nás domorodci stále častěji nahlížejí jako na chodící peněženky. Svým klientům na zájezdech stále kladu na srdce, aby neodhazovali dolary, jako by si je tiskli, nedávali přemrštěná dýška a vždy a za všech okolností tvrdě, ale přátelsky smlouvali. Smlouvat, smlouvat, smlouvat.

Pár příkladů ze života

Když vstupujeme do chrámu nebo na jiné posvátné místo, měli bychom tak činit v tichosti a s respektem. Do buddhistických, hinduistických, džinistických a mnohých dalších chrámů se smí jen se zahalenými rameny a koleny (platí pro ženy i pro muže) a většinou naboso. Ani v mešitě nebo katedrále vám špagetová ramínka, velký výstřih nebo holé bříško obvykle nedovolí. Chodit po Angkor Vatu v tílku a šortkách není dobrý nápad, do Baziliky sv. Petra ve Vatikánu vás tak taky nepustí. Mnoho turistů dress code v buddhistických zemích nedodržuje, protože vidí jiné turisty, kteří ho nedodržují. Aneb „oni to dělají taky, tak proč bych nemohl i já?!“ Jak často si tuhle větu říkáme a ospravedlňujeme s ní věci, které bychom neměli dělat?

Paradoxy světa. Buddhističtí mniši si fotí selfie s Buddhou…Paradoxy světa. Buddhističtí mniši si fotí selfie s Buddhou…

V Kuala Lumpur v Malajsii, muslimské zemi, jsem v nacpaném metru viděla mladý pár turistů ze Západu. Ona blonďatá, v tílku s výstřihem, se tiskla ke svému příteli a nenápadně mu dávala pusu na rty. V Lehu na buddhistickém severu Indie se dva mladí vedli po ulici tak, že on ji držel za zadek. Jenže v těchto zemích byste se s přítelem neměli na veřejnosti ani držet za ruce. Za ramena či ruce se běžně vodí osoby stejného pohlaví, ale není to veřejná demonstrace homosexuality, nýbrž vyjádření přátelství. Na veřejné projevy sexuální náklonnosti k osobám opačného pohlaví byste v muslimských a buddhistických zemích neměli ani pomyslet.

Laosu se společně se dvěma Francouzi vypravím na projížďku lodí do 7,5 km dlouhé jeskyně Konglor. Kapitán obratně vede kormidlo mezi všemi mělčinami. Sedím až třetí v řadě a najednou mě do nosu udeří nepříjemný smradlavý kouř. Francouz si na lodi v jeskyni ZAPÁLIL CIGARETU. Takže místo toho, abych si užívala plavbu a obdivovala krásy přírody, čichám smradlavý zápach. Slušně ho upozorním, že v jeskyni by kouřit neměl. Nic. Poprosím ho, ať přestane kouřit. Nic. Napotřetí už na něj zařvu, ať típne tu cigaretu, což nakonec udělá, ale venku z jeskyně si to se mnou ještě dlouho vyříkává. Udělal by tohle v jeskyni v Evropě?

A tím se dostáváme k zásadní otázce.

Proč se na cestách chováme jako hovada?

Za prvé – z nevědomosti. Prostě nevíme, že v dané zemi či vesnici či komunitě vládnou pravidla, o kterých jsme nikdy neslyšeli. Třeba na Fidži se nesluší chodit po vesnici v klobouku, a dokonce ani v pevných botách, ale jen v žabkách, a do domu se vstupuje zásadně naboso. Do džinistického chrámu v Indii byste zase měli vstupovat pouze se sepjatými dlaněmi jako při modlitbě. Do hinduistického chrámu na Bali mají zapovězený vstup menstruující ženy a do některých částí chrámů by cizinci neměli chodit vůbec. A proto je důležité seznámit se před cestou se zvyky země, kam se chystáme, ptát se místních, zdali nepácháme nějaké faux-pas a sledovat, jak se chovají domorodci.

Za druhé – v ohrožení života. V Americe mají sofistikovaný systém „Leave No Trace“ (Nezanechávejte stopy) pro všechny, kteří se chtějí pohybovat ve volné přírodě. Nejzásadnějším pravidlem není Neodhazuj odpadky, nebo Nestanuj v blízkosti vodních zdrojů, ale Plánuj pečlivě. Jakmile se člověk totiž ocitne v ohrožení života, dopady svého jednání na přírodu přestává řešit. Pokud se ztratíte v džungli a jediným způsobem, jak na sebe upoutat pozornost, bude zapálit půl lesa, uděláte to? Pokud budete prchat před bouří z vrcholu hory, sbalíte si nejdřív své odpadky?

Výstup z metra v Manile je zavalený platovými lahvemi. Jak řešíte plasty na cestách vy?Výstup z metra v Manile je zavalený platovými lahvemi. Jak řešíte plasty na cestách vy?

Za třetí – při pocitu nepohodlí. „Zouvat si boty před vstupem do chrámu, to ještě snesu. Ale i ponožky?! Vždyť je tam špinavá podlaha! A taky prach a písek a můžu z toho chytit nějakou plíseň, ne? Když tam chodí naboso tolik lidí…“ Máte na výběr, přátelé. Sundat nebo nechodit dovnitř.

Za čtvrté – z hamižnosti a chtivosti. Když se rozhodneme, že nějakou věc musíme mít, bez ohledu na následky. Sošku ze slonoviny, zub ze žraloka nebo… selfie se želvou. Pro vás je to jedna jediná (nebo pět nebo deset…) fotka se želvou, a pro jedno selfie se přece svět nezboří, zvlášť když jste na tom místě jen jednou za život. Pro mnichy, želvy, nártouny, celebrity, domorodce v krojích a mnohé další jedince to znamená neustálé každodenní obtěžování, když jim pořád někdo strká selfie tyč pod nos.

Za páté – kvůli vlastnímu egu. Tohle je vlastně důvod, který v sobě zahrnuje všechny ostatní. Nepídíme se po informacích, protože jsme přeci nejchytřejší na světě a už jsme zcestovali kus světa. Nechceme vylézat se své komfortní ulity a nechceme měnit ani sebe ani své názory. Velmi často stavíme vlastní ego nad respekt. Chceme vidět všechno a rychle, a hlavně si s sebou přivézt co nejúžasnější fotky, abychom je mohli všem ukazovat. A tak nemáme čas ani se rozhlédnout, přemýšlet, ponořit se do atmosféry daného místa a splynout s okolím. Přitom často právě to ponoření se přináší ty nejbohatší zážitky, zkušenosti a pochopení.

Na vrcholu buddhistické pagody Phou Si v Laosu. Tílka a šortky si nechte radši do Chorvatska…Na vrcholu buddhistické pagody Phou Si v Laosu. Tílka a šortky si nechte radši do Chorvatska…

Když jsme u toho ega, tak já sama kvůli němu v jednom případě důsledně ignoruji cedulky s nápisem „Zujte si boty!“. Ovšem ne před chrámy, leč před místními toaletami… Mám to ve škatulce „Co by Evropan nikdy neudělal“, protože zouvat se v Asii před vstupem na často TURECKÝ záchod mi přijde skutečně nechutné. A mé ego si myslí, že kdybychom je naučili, že se na veřejných záchodcích nezouvá, malinko bychom pozvedli jejich kulturu. Ale asi bych to měla přehodnotit a přizpůsobit se místním…

Kateřina Krejčová vystudovala matfyz a pět let pracovala v bance jako analytik. Ráda jezdí stopem, bydlí u místních obyvatel a leze na vysoké kopce, třeba Mont Blanc, Stok Kangri a Huaynu Potosí. Přešla Pyreneje po GR11 za 34 dní, byla dobrovolnicí v Ladáku v severní Indii, kajakovala v Kanadě a  trekovala v Himalájích. Nejradši má ty kouty světa, kde celé dny nepotká žádného turistu a může si chodit krajinou, kudy se jí zachce. Její nejdelší cestou byla šestnáctiměsíční Cesta kolem světa, o které přednáší a vydala knihu Pozpátku Kolem zeměkoule. Více na www.zcestykolemsveta.cz.

Obálka připravované knihy Pozpátku kolem zeměkoule

Kniha Pozpátku kolem zeměkoule obsahuje zážitky z šestnáctiměsíční cesty kolem světa ve dvou lidech, přes 500 skvělých fotek, detailní mapky kreslené speciálně pro tuto knihu, autentické úryvky z deníku, prověřené tipy, kde jíst, kde spát, co zaručeně vidět, co mít s sebou, jakou aplikaci v dané zemi používat nebo od čeho se radši držet dál. Základem knihy je 60 kapitol z pěti kontinentů, kde se s námi budete hodně smát a občas taky bát o život.

 


CESTOVATELSKÉ ZAJÍMAVOSTI

Diskuse

Zuzka
Zuzka

Souhlas, jen to s těmi odpadky moc nesouhlasí. Jako turisti v Malajsii a Indonésii jsme narozdíl od místních nevyhazovali odpadky rovnou na zem a nechápali množství igeliťáků a tašek, které všude dostáváte. Naopak místní se chovali k svým ulicím mnohem hůř než turisti.

*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   =