RADY NA CESTU

Cestování - zdroj poznání ve skautské výchově



Přednáška z cyklu Skautské univerzity Pardubice dne 25. 9. 2006.

Cestování je relativně novou složkou našeho života. Tedy přesněji řečeno, bylo tu již za lovců mamutů (vždyť hledání nových lovišť bylo vlastně také cestováním), ale teprve v posledních desetiletích se začalo „bouřlivě“ rozvíjet. V současnosti se týká prakticky každého z nás – každý byl alespoň jednou na zahraniční dovolené, zájezdu, kurzu se školou či výměnném nebo studijním pobytu v cizině. Téměř všichni máme cestovní pas, někteří dokonce i několik. Cestování se zejména pro mladé lidi stalo nepostradatelným zdrojem poznání a rozvoje vlastní osobnosti. Je prostě nezpochybnitelnou složkou současného života.

 

Středověké objevování

Co ovšem můžeme označit za cestování? Středověk a následující staletí až po první půlku století dvacátého bylo zlatou dobou velkých cest, kdy cestovatelé objevovali celé nové kontinenty nebo jejich části, prameny řek, ostrovy, pohoří a jejich nejvyšší hory. Bylo možné to, o čem se nám v současnosti ani nezdá: být na nějakém místě naší planety úplně první!

 

Byla to doba vysněných objevitelských dobrodružství, která se také nezřídka stala literární inspirací. Cestovatel byl zpravidla člověk z tzv. vyspělé části světa, který se za doprovodu početné karavany nosičů a průvodců pouštěl do dosud nepoznané části tzv. zaostalého světa. Jeho cesta trvala dlouhé měsíce a roky, byla velmi náročná fyzicky, zdravotně i finančně. Přinášela objevy a poznání geografické, přírodovědné či etnografické. Z té doby rovněž pochází výraz „Zde jsou lvi“ (původně latinsky Hic sunt leones), který se psal na bílé dosud nezakreslené části map. Cestování se tedy rovnalo objevování a poznávání.

 

Cesta jako poznání

Lidé narození ve století dvacátém již téměř neměli co objevovat. Cestování jako prostředek objevování dosud nepoznané reality světa se stal minulostí. Zeměkoule je v současné době v podstatě prozkoumaná a výzkumné cesty lidstva míří jinam – do vesmíru. Nic na tom nemění skutečnost, že i dnes jsou tu a tam popsány nově objevené druhy zvířat, rostlin či domorodé kmeny – naši planetu již známe.

 

Proč tedy cestovat? I dnes můžeme směle tvrdit, že smyslem cest je poznání. Na tom se nic nezměnilo! Ne již poznání světa pro obecnou lidskou znalost (mající význam pro lidstvo), ale se smyslem pro každého konkrétního jedince. Vždyť přece osobně poznané je intenzivnější a hlubší než jen vyčtené a zprostředkované...

 

Stokrát pročtený cestopis o určité zemi, prohlížení obrázků a televizních pořadů, poslouchání přednášek – nic z toho nemůže přinést tolik podnětů, zážitků, zkušeností a poznání, jako osobní zkušenost, jako samostatně naplánovaná a následně realizovaná a plně prožitá cesta!

 

Už nejde o život

Jestliže cestování přinášelo ještě na začátku 20. století prospěch celému lidstvu nebo národu, v současnosti již tomu tak v naprosté většině případů není – prospěch přináší jen konkrétním (náležitě vnímavým) jednotlivcům, kteří se na cestu vydávají. To je myslím onen zásadní rozdíl.

 

Dalším, jistě nezanedbatelným, rozdílem mezi minulostí a současností je míra obtížnosti cesty. Vydat se někam, kde jsou na mapě bílá místa a nikdo tam přede mnou nebyl, bylo jistě mnohem mnohem obtížnější než současný výlet s knižním průvodcem v ruce po trase tisíckrát vyzkoušené zástupy předchůdců. A to není vůbec řeč o politických poměrech toho kterého státu, ovlivňujících a regulujících pohyb svých obyvatel (to je jen malé připomenutí dob nedávno minulých u nás).

 

Zkrátka a jednoduše řečeno: dnes to máme jednoduché. A to dokonce tak jednoduché, že nám takřka „nestojí nic v cestě“. Mohutný rozvoj cestování na celém světě vedl v posledních letech k rozvoji také zbrusu nového odvětví lidského podnikání, zřejmě ne úplně přehnaně nazývanému „turistický průmysl“. Cestovní ruch se studuje na školách a zaměstnává stále více lidí. To má ale společného se skautingem (a tématem dnešního povídání) jen pramálo...

 

Skauting sice obsahuje od samého počátku některé prvky společné s cestováním (schopnost orientace v terénu, přežití v přírodě, tábornictví, sociální komunikace v malém kolektivu, znalost přírody aj.), ale prvoplánově s ním nepočítá. Je to pochopitelné - vznikal v době, kdy cestování bylo „výsadou“ objevitelů typu Emila Holuba. Současný skauting však chtě nechtě musí, chce-li oslovit současnou mládež, reflektovat styl života na počátku 21. století. A k němu cestování již neoddělitelně patří.

 

Kdy vyrazit na první cestu

Nechci zacházet příliš do teoretických disciplín, ale myslím, že jedno je jasné: každá činnost chce svůj věk. Kdo někdy vytáhl předpubertální nebo pubertální děti na putovní tábor, ví, co argumentace a motivování ho stálo každodenní přesvědčování, že „dnes opět půjdeme těch 20 kilometrů...“ Jestliže pro děti je neustálé posouvání prostorem (což můžeme v podstatě nazvat cestováním) jen fyzickou útrapou, pro dospívající se stává časem příjemně stráveným, poznáním a zábavou.

 

Dospívání, neboli věk roverů a rangers, je tou pravou dobou, kdy ve skautování uzrál čas pro první „velkou cestu“. Nohy již tolik nebolí od celodenní chůze, batoh na zádech tolik netíží, takže lačná duše může létat dostatečně vysoko, aby viděla tu krásu vůkol. A jsem-li ještě ve skupině stejně smýšlejících kamarádů, čekají mě pravděpodobně ty nejkrásnější okamžiky mládí.

 

Existuje mnoho způsobů jak cestovat, mnoho „druhů“ cestování (podotýkám, že je naprosto lhostejné, zda cesta vede do zahraničí nebo do tuzemska). Protože jsem většinu z nich mohl osobně poznat a vyzkoušet, dovolím si je ve stručnosti popsat, vyzdvihnout jejich přednosti či nevýhody. Ten svůj způsob cestování světem, stejně jako svou cestu životem, si musí ovšem každý vybrat sám...

 

Dovolená u moře: asi nemá příliš smysl rozebírat – je to dovolená a ne cestování

 

Pobytový nebo poznávací zájezd s cestovní kanceláří: nejjednodušší varianta pro ty, kteří chtějí někde „pobýt“ nebo poznat nějakou zemi, hory či oblast a nechtějí se o nic „starat“. Jedná se o jednoduchý tržní vztah prodávající x kupující, což mnohým může i nemusí vyhovovat.

 

Plusy: organizační nesnáze a rizika na sebe bere organizátor; operativní doprava; často je v ceně i stravování a noclehy; komunikaci s „domorodci“ zajišťuje průvodce.

 

Mínusy: musím se podřídit kolektivu účastníků zájezdu (které jsem si ovšem nevybral); musím respektovat přesně daný program (nemohu se zdržet tam, kde se mi líbí); nemohu mít úzký kontakt s místním obyvatelstvem (a nikdy je tedy nemohu dobře poznat); mnohem vyšší finanční náročnost;

 

Poznávací cesta do zahraničí bez CK: daleko dobrodružnější varianta předchozího. Putující se musí umět spoléhat sám na sebe a být připraven na cokoliv (skaut je připraven!).

 

Plusy: na takovou cestu se vydám jen s přáteli, které si vyberu; takovou cestu prožívám daleko intenzivněji, protože si musím vše sám zařídit (trasu, stravu, nocleh, kontakt s domorodci); tím pádem je i poznání, které si z takové cesty odnáším, mnohem silnější, trvalejší, širší a jaksi „zaslouženější“; mohu téměř neomezeně improvizovat a zdržet se kde se mi zlíbí (rád vždy cituji hezké české úsloví „jaký si to uděláš, takový to máš!“); finanční náklady jsou mnohem nižší (zpravidla 1/3 nákladů při stejné cestě organizované CK);

 

Mínusy: zpravidla větší fyzická náročnost; potřeba intenzivnější přípravy takové cesty; riziko z možných komplikací nesu jen sám;

 

Jednodenní nebo víkendová cesta do přírody: sem je možné zařadit většinu skautských výprav, pro starší skauty a rovery je zpravidla nutné připravit náročnější program (náročnější nejen fyzicky). Takové krátkodobé cesty jsou dobrou přípravou pro pozdější mnohem delší cesty, utváří se na nich často i jádro vyzrálého kolektivu a jednotlivé role jeho členů, profilují se vůdčí typy, organizátoři, fotografové, kuchaři, přírodovědci atd., vznikají a upevňují se důležité návyky (a to nejen obligátní úklid tábořiště a správné chování v přírodě) atd.

 

Déletrvající putování přírodou: je to v podstatě delší varianta předchozího a měla by na ni logicky navázat. Pro mnohé představuje vyvrcholení skautské činnosti, zejména koná-li se takové putování v zahraničních horách nebo jiné divočině. Kolektiv i jedinec je v přírodě vydán napospas rozmarům počasí a divokým zvířatům (měl by proto mít odpovídající vybavení), je v podstatě odkázán sám na sebe, souputníky a na věci, které si nese na zádech v batohu. To je zkušenost k nezaplacení, učí samostatnosti, operativnosti, vztahu k ostatním i sobě samému, ale také zodpovědnosti. A to jsou jistě vlastnosti potřebné i při pozdějších, možná ještě náročnějších, cestách.

 

Úzce zaměřená expedice: je to již velmi specializovaná cesta za konkrétním cílem, kterému je podřízeno všechno (od výbavy, složení členů, až třeba po komunikační prostředky a podrobnou dokumentaci). Takovou cestou je expedice horolezecká, přírodovědná, filmařská či etnografická a pro skautské či roverské kolektivy může být zajímavou inspirací. Jakási napodobující „hra na expedici“ totiž může v jejich provedení být daleko zajímavější než původní originál.

 

Koho s sebou vzít?

Zajímavou otázkou je také, zda sám či ve skupině? Obě varianty mají opět své výhody i nevýhody. Při putování o samotě si do sytosti užiji strachu, svobody, samostatnosti a hlavně: lidé se k jednotlivci chovají úplně jinak, než k uzavřenému kolektivu (tj. i ke dvojici). Při cestě s oddílem či jinou skupinou je zase více legrace, o řadu věcí z výbavy se mohu podělit a mám tedy lehčí batoh, ale musím se přizpůsobit kolektivu (což zpravidla nebývá takový problém).

 

Každá cesta má tři fáze. Většina lidí se shoduje na tom, že všechny tři jsou stejně intenzivní a každá přináší spoustu navzájem odlišných podnětů:

1. Příprava – období plánování, snění a představ (jak snadno se to cestuje prstem po mapě...), ale také velkých obav, shánění konkrétních informací, map, kamarádů a potřebné výbavy, šetření peněz a přesvědčování rodičů.

 

2. Realizace – cesta samotná. Zpravidla nejsnadnější ze všech fází, i když to tak zprvu nemusí vypadat. Zúročím během ní své přípravy (platí notoricky známé, že kdo je připraven není překvapen) a dovednosti (znalost jazyků nepovažuji osobně za naprosto nezbytný předpoklad – i v Číně jsem cestoval bez jediného slovíčka do těch nejzapadlejších vesnic; daleko důležitější ve vztahu k domorodcům je být uvolněný, přátelský a usměvavý a nebát se hrát divadlo – rukama se dá vysvětlit i zdánlivě nevysvětlitelné!). Důležité je nezapomenout na fotodokumentaci. Když si vylisuji kvítek pro štěstí na památku nebo seberu kamínek, získám víc než draze koupený suvenýr (zpravidla vyrobený jen proto, aby si ho turista koupil).

 

3. Zhodnocení – po návratu domů prohlížím fotografie, vykládám o cestě známým, hledám informace, které mi před cestou unikly a hlavně hodně přemýšlím. Spousta věcí mi dojde až po čase, kdy se dojmy i souvislosti „uleží“ a kdy si teprve uvědomím, kde jsem to vlastně byl. Dochází mi i informace o mě samém, o kamarádech souputnících, o naší tzv. západní civilizaci, o České republice (že naše země vůbec není chudá, naopak že patří oproti naprosté většině světa k těm nejbohatším; a že je velice krásná!). V této fázi vlastně cestuji znovu, opakovaně – v duchu.

 

Nejobtížnější z celé cesty je vždy nahodit batoh na záda. Jakmile vyrazím a překonám ten okamžik obav a nejistoty, jde už všechno snadno a jako po másle (často i bez našeho přičinění). Okolnosti se o to postarají a já se jen jakoby vezu po běžící vlně.

 

Z vlastní zkušenosti však musím zdůraznit velkou pravdu, že mnohem důležitější než kam, je jak a s kým!

 

Kam vyrazit na podzim

Dosti však teoretizování, je čas sbalit si batoh, přesvědčit pár kamarádů a vyrazit. Babí léto je na hřebenech karpatských pohoří nejkrásnější. Není proto nic snazšího než přejet nočním rychlíkem na Slovensko a vybrat si. Je z čeho! Krásné Strážovské kopce s vápencovými soutěskami a bradly, Velká Fatra nebo Nízké Tatry s travnatou hřebenovkou, Slovenské Rudohoří plné medvědů, lesnaté Javorníky s občasnými pastvinami a loukami, vzdálené východní Poloniny, Slovenský kras plný závrtů, jeskyní a planin, sopečné Slánské vrchy nebo Cerová vrchovina na maďarských hranicích. Je potřeba ale počítat s tím, že i v sousedním Slovensku platí zákony na ochranu přírody a že se tedy budu muset trochu uskrovnit. Přespat ale v horách mohu, postavit si stan na jednu noc nebo si vyhledat opuštěnou salaš či seník.

 

Kdo se odváží za dvoje hranice, dostane se na Ukrajinu do krásných a opuštěných hor Podkarpatské Rusi. Tam je již opravdová divočina a to, co si na Slovensku dovolit nemohu, mi na Ukrajině ještě budou tolerovat – spát v horách kamkoliv dojdu a uvařit si na ohni. Poloniny Svidovec nebo Boržava, masív Černé hory či mnoho jiných horských celků, to je program pro minimálně dvoje prázdniny.

 

Ještě dál po karpatském oblouku leží Rumunsko. A do rumunských Karpat a jeho hor mohu jezdit celý život a stejně je neprojdu všechny, tolik jich tam je. Výprava do Rumunska je pro rovery a rangers jakousi maturitou, na kterou budou ještě dlouho vzpomínat. A zvládnou-li tuto maturitu, mohou se vydat kamkoli do světa.

 

Na závěr pár dobrých tipů

Nejlevnější zpáteční dopravu do Rumunska zajišťuje CA Jenda (www.cajenda.cz).

Mapy i v měřítku 1:50.000 lze sehnat v Praze v prodejně map KIWI v Jungmanově ul. (nebo objednat na www.kiwick.cz) nebo zdarma okopírovat u mě (archiv map na www.stopy.cz).

 


CESTOVATELSKÉ ZAJÍMAVOSTI

Diskuse

a předtím než člověk vyrazí kamkoli do hor(zvláště do Rumunska), měl by si přečíst Karpatské hry. Potom mu už nic nezabrání vydat se do hor, protože se v něm probudí touha, která vše překoná..
elinoir
elinoir
Ano, Karpatske hry jsou pro Rumunsko nezbytne !
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY