RADY NA CESTU

Megaproblémy jednoho megaměsta

S čím se musejí potýkat v každodenním životě obyvatelé největšího města světa Ciudad de México.



O metru se říká, že se do něj vejde přesně tolik lidí, kolik stojí na nástupišti. V mexické metropoli Ciudad de México tato pravda v době špičky neplatí. Lidí je tolik, že někdy musejí při čekání nechat projet i dvě narvané soupravy, než se pro ně v některém z devíti vagónů najde místečko. A o něj je pořádně tvrdý boj. S poučkou „nejdřív se vychází" tady neuspějete. Po zastavení nastává přetlačovaná, kterou komplikuje to, že většina lidí z obavy, že se jim nepodaří ve správné stanici probít k výstupu, zůstává co nejblíže dveří jako špunt.

Kvůli těmto mačkanicím jsou také první dva vagóny v nejfrekventovanější časy vyhrazeny výhradně ženám a dětem do dvanácti let, aby muži nezneužívali zahuštěnosti metra k „náhodným" tělesným kontaktům. Na dodržování tohoto pravidla dohlíží v některých stanicích ozbrojení policisté, kteří mají také právo prověřit vás a vaše zavazadlo detektorem kovů, zda si sebou náhodou nenesete zakázanou pistoli.

Metro je Ciudad de México v malém. Potkáte tu lidi všech sociálních vrstev od manažerů v luxusních oblecích až po ušmudlanou Indiánku huhlavě žebrající o jídlo. Když je ve vagonech více místa, na scénu vstoupí prodavači. Podsaditý chlapík vrazí do dveří a na celý vagón nabízí „nejlepší romantické hity všech dob na jednom CD" a z reproduktorů uložených v batůžku na jeho zádech se na plné kolo začne rozléhat hlas Whitney Houston z filmu Tělesný strážce. V krátkém sledu ji střídají úryvky z dalších romantických písní.

Nikdo o CD neprojeví zájem, byť se některé ženy při poslouchání do rytmu pohupují v bocích, a tak prodejce na další zastávce jen přeskočí do dalšího vagonu, aby jako jeho flašinet spustil znovu. Ani osiřelí pasažéři se nenudí. Romantika nahradí klučina prodávající žvýkačky, o stanici dál přijde na řadu slepá zpěvačka, pak prodavač propisek a následuje další typ s reproduktory tentokrát nabízející nahrávky operních árií.

V metru se počítá se s těmi nejchudšími z nejchudších a proto je jízdné bez ohledu na počet přestupů pouze dvě pesa. Tedy necelé tři koruny. V podzemce také mají na zřeteli, že ne všichni (hlavně postarší přistěhovalci z venkova) umí číst, a tak je každé jméno stanice doplněno malou ikonkou, která umožňuje instrukce typu: „na koňské hlavě vystup".

207 kilometrů dlouhá sít složená z jedenácti linií a 175 stanic umožňuje Ciudad de México fungovat a alespoň trochu dýchat. Představte si, že by těch 4,5 milionu denně přepravených dalo místo mačkanice v metru přednost motorovému vozidlu.

A dnes zůstane v garáži...

I tak je smogu ve městě nadbytek a i za jasných dnů zahaluje výhled na nedaleké hory. Nejméně dvacetimilionová mexická metropole se rozkládá v údolí, kde za aztéckých časů bylo jezero s řadou ostrovu. Španělští kolonizátoři oblast vysušili a místo pramice dnes jednotlivé čtvrti spojuje siť udržovaných a dobře značených silnic, které překvapivě umožňují vcelku plynulou dopravu.

Svou zásluhu na tom má opatření Hoy no circula (Dnes nejede), které už od roku 1989 jeden pracovní den v týdnu zakazuje majitelům aut vyrazit do ulic. Například v pondělí zůstávají v garáži či na parkovišti všechny vozy, jejichž poznávací značka končí na pětku nebo šestku. Další číslice přijdou na řadu v následujících dnech. Pokud si však obyvatel metropole pořídí moderní vozidlo, které splňuje emisní limity může na numerické hrátky úplně zapomenout.

Metropole je nahuštěná nejen auty, ale také policisty. V centru města, které mimochodem nikdo z místních nenazve Mexico City, ale spíše použije zkratku DF pro Distrito Federal, je jich až přebytek. Tři dopraváci ve svítivě zelených čepicích řídí dopravu na jedné křižovatce a dělají to přesně ve shodě se světelnou signalizací nad nimi. V některých ulicích stojí ochránce zákona každé čtyři metry. Někteří mají jen obušek, jiní rovnou samopal. Potkáte pěší, kolařské, žokejské i motorizované hlídky. Přesto to obyvatelům mexické metropole není dost. Když počátkem podzimu jeden šílenec zastřelil v metru policistu, který ho napomínal za čmárání fixou na zdi, vláda zareagovala na poptávku po vyšší bezpečnosti obratem a druhý den poslala do metra o 1500 strážníků více. Tomu se říká zvýšení počtů policistů v ulicích.

Divoké čtvrti na pozvolném vzestupu

Bohužel týká se to jen širšího centra. Jakmile zajedete do čtvrtí mimo dosah sítě podzemky, policejní čepice najednou nejsou v dohledu. V rajónech, které se zdánlivě nekonečně rozlézají do kopců a z dálky připomínají stavebnici lega navršenou na sebe ze šedých kostek, je kriminalita problémem číslo jedna. Do půl těla svlečený José Zamorra Montes si před plechovým plotem, který odděluje jeho zděný domek od ulice ve čtvrti Los Reyes Acaquilapan na východě hlavního města, si stěžuje: „Po setmění tu není bezpečno, zabijí tě i kvůli jednomu pesu. Často to jsou bandy mladistvých, které kvůli věku nemohou zavřít. Tak proč nezašijou jejich rodiče?"

Čtyřiasedmdesátiletý muž, který si i přes svůj důchodový věk přivydělává jako noční hlídač, protože mu nezdárné děti nechali na krku své vlastní potomky, nemá žádné dobré slovo pro vládu. Ostatně najít Mexičana, který by politika jakékoliv strany za něco pochválil, je úkol hodný dona Quijota (???). Podle Zamorry, který se do Ciudad de México přistěhoval před desetiletími jako miliony dalších z venkova v naději na lepší život, stát a město pro běžné lidi nic nedělají. Po chvilce vyptávání ale přizná, že ještě před deseti lety místo pěkné vozovky před jeho domem vedla jen prašná cesta a že mu do domu zhruba před stejnou dobou byla zavedena voda a elektřina.

Od Zamorry vede ulice příkře do kopce a je protkaná vysokými retardéry, které jsou zřejmě jediným účinným lékem na mexickou vášeň v rychlé jízdě. Po zhruba ujetém kilometru a slušném převýšení už retardéry nejdou potřeba. Asfaltka mizí a nepřiměřenou rychlost brzdí výmoly v prašné cestě, která se po silnějších deštích mění v blátivou strouhu. 

Na ulici se také motá více toulavých psů, kteří se sebevražedně válí přímo uprostřed vozovky. Jeden vychrtlík se zrovna klidí před rozjetou cisternou, která zdejším lidem rozváží vodu k odkoupení. Na rozdíl od spodních pater města sem ještě vodovody nedosáhly. Náklady na postavění rozvodů do kopců jsou obrovské a správa města se svým územním plánem vůbec nestíhá tempu přílivu lidí z venkova do Ciudad de México.

Ale už to, že bez povolení vyrůstající cihlové domky, kterým přibývají patra podle rozšiřování rodiny, formují pravidelné ulice, je malý zázrak. A druhý je, že k většině z budov vedou dráty s elektřinou. Jestli už jsou připojeny ilegálně, už je jiná otázka. Hlavně, že se svítí.

Los Reyes Acaquilapan sice není vilovou čtvrtí, ale rozhodně to také není žádný chudobinec. V ulici jsou restaurace různých úrovní a najdete tu krámky se vším možným včetně šperkařství. Lidé s nezbytnými mobily u ucha přes množství prachu chodí velmi pěkně a většinou západně oblékaní. Indiánské kroje z provincií i tady působí trochu jako rarita ze starých časů. Třetí svět tu naopak připomene rozvrzaný autobus, který kdysi dávno sloužil v USA pro přepravování školáků a poté, co přestal splňovat americké bezpečnostní normy, začal vozit Mexičany k nejbližší stanici metra.

Bohatá tvář města

S tím vším si devětatřicetiletá učitelka postižených Adriana Tenoriová nemusí dělat hlavu. Ač je nezaměstnaná, má děti na soukromé a tedy draze placené škole, kam je vozí zásadně autem. Patří k tradiční mexické elitě, její pradědeček byl blízkým spolupracovníkem oblíbeného prezidenta ze 30. let Lázara Cárdenase, otec je předním politickým komentátorem v novinách a i další příbuzní mají své místo ve významných podnikatelských či kulturních kruzích.

Když si Tenoriová večer se svými kamarády vyrazí na tah přerostlé zlaté mládeže, není to jen tak někam na jídlo, ale do čtvrti Condesa plné snobských restaurací. Za obyčejné tacos tam dáte pětinásobek toho, na kolik běžně přijdou na ulici. Mezi jednotlivými restauracemi, které jsou od sebe vzdáleny třeba jen tři bloky, se musejí přemisťovat autem. Přece se nebudou namáhat chůzí. Vzhledem k tomu, že jsou všechny restaurace nabité k prasknutí, nebude takových lidí v metropoli málo.

Bohatý svět Ciudad de México je vidět i nedělního rána v parku v zámožné čtvrti Coyoacán, kterou proslavil umělecký pár Diego Rivera a Frida Kahlo a atentát cepínem na sovětského vyhnance Lva Trockého. I tady je první svět: lidé ve značkových sportovních kompletech tady joggují jako o život, další se v trávě za dohledu přidrzlých šedivých veverek věnují józe, mezi stromy si údery cvičí karatisté a máme tu i chlapíky s dřevěnými meči, kteří fantasy příběhy chtějí alespoň trochu prožít v reálu. Jak odlišná povyražení od běžného života na mexické vesnici a koneckonců i chudých předměstí.

Problém, se kterým si člověk neví rady

Že v Mexiku peníze nechybí a jen vázne jejich redistribuce, je vidět i v samotném centru. Koloniální budovy v uniformní sytě červené barvě jsou dobře udržovány, za nimi vykukuje špička mrakodrapu Latinskoamerická věž, nikde žádné odpadky. Rozlehlé náměstí Zócalo, které je centrem všech manifestací i národních oslav a kterému pyšně dominuje obrovská mexická trikolóra, v podstatě neustále zdobí dekorace. Jednou připomínají den nezávislosti, poté vánoční svátky. V rohu náměstí u ruin bývalé aztécké pyramidy za frenetického bubnování tančí pro pobavení kolemjdoucích potomci Indiánů s čelenkami z peří a po celé ploše vyhrávají flašinetáři v podivných vojenských stejnokrojích, kteří nataženou placatou čepicí žádají o příspěvek na své „umění". Celé honosné centrum je dokonalá obálka rozvinutého světa, která v sobě skrývá problémy toho třetího.

Tuto obálku však slepili dohromady teprve počátkem desetiletí nejbohatší muž Mexika a třetí nejbohatší osoba planety, Carlos Slim Helú a bývalý socialistický starosta a poražený z těsných voleb roku 2006 Andrés Manuel López Obrador.

Střed města byl postižen obrovským zemětřesením z roku 1985, které po sobě zanechalo přes deset tisíc mrtvých. Město patnáct let na nutné a nákladné opravy historického jádra nemělo peníze. Až podnikatel, který zbohatl díky monopolu na telefonování z pevných linek i mobilů, do zruinovaných budov nalil stamiliony pes nutných na rekonstrukci. Teď jsou v nich chic obchody, kanceláře a luxusní byty.  

Na Plaza Santo Domingo stojí kostel tohoto světce a i na něm je vidět, jak s ním zemětřesení nepěkně zacloumalo. Obrovské vstupní dveře jsou posazeny nakřivo a na zdech svatostánku jsou znatelné jizvy způsobené tektonickou činností. Právě tato nepředvídatelná aktivita země, která může zničit desítky let lidského úsilí, je největším problémem města, vedle něhož jarní epidemie prasečí chřipky vypadá jako přechodná záležitost.

Ale Mexičané jsou si jistí: největší město světa už tu stálo za Aztéků, tak tu bude stát i v moderní době. Všem problémům navzdory.

Cesta byla podpořena Expedičním fondem.

Článek vyšel v časopise For Men


HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.


CESTOVATELSKÉ ZAJÍMAVOSTI

*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY