RADY NA CESTU

Kulturní šok

Při prvním kontaktu s jinou kulturou nevíme co máme očekávat, rozdíl našich představ a skutečnosti však začne působit téměř ihned. Dostáváme do zcela nového a neprozkoumaného prostředí, které vzbuzuje vzrušení a strach zároveň.



Vzrušení z nového a strach z neznámého. Tento proces byl nesčetněkrát popsán pod pojmem kulturní šok. Kulturní šok se překvapivě může dostavit i po návratu do rodné kultury!

 

Co je pro jednoho perfektní, může být pro druhého perverzní.

Kulturní šok zasáhne každého, ať v menší či větší míře. Nejde o jednorázový zvrat, jak by ukazovalo slovo šok, nýbrž o proces trvající týdny až měsíce. Podle toho jak jsme nebo nejsme schopni trávit změny, jež nás v cizím prostředí obklopí. Šokem jej nazýváme proto, že nás může silně vykolejit. Některé jedince dokonce tak, že nápor nevydrží a vrátí se domů.

Čím blíže jsme rodné zemi, tím menší kulturní rozdíly pozorujeme. A tím směšnější se nám zdá představa kulturního šoku jako něčeho, na co bychom se měli připravit. Každý, kdo strávil i jen pár týdnů třeba v Německu a trochu pozoroval svoje pocity, však potvrdí, že to nebylo úplně jednoduché. Mohl se cítit osamocený, nechápal lidi kolem sebe, byl frustrovaný z jiné mentality, jazyka, jiného přístupu, zvyků, svého vyčlenění ze společnosti atd. Zažil to každý, jen to nejspíš nenazýval kulturním šokem, ale třeba steskem po domově, divnou mentalitou místních lidí, rozdílným žebříčkem hodnot.

Jak se projevuje

Když jsem se před lety první den svého 9měsíčního pobytu v západní Africe poprvé vydal do ulic, ovládla mě euforie. Tolik neznámých vůní, barev, zvuků, tolik neznámých slov, jídel, lidí. Nemusel jsem nikam spěchat, měl jsem před sebou dostatečně dlouhou dobu vše si užít a vyzkoušet.

Dny plynuly, začal jsem chodit do práce a pomalu se dostávat do normálních kolejí. Neznámé vůně, zvyky, jídla, lidi se staly známými a... rozdělily se. Povrchní nadšení a přijímání všeho se změnilo v hlubší zkoumání, které vše nemilosrdně škatulkovalo: to je příjemné, to se mi líbí, to nemusím, to mi vyloženě leze na nervy...

Nejprve jsem s nadšením přijímal touhu každého druhého člověka na ulici se se mnou zastavit, potřást si rukou a popovídat. Byla naprostým opakem evropské rezervovanosti a zahleděnosti sama do sebe. Byla něčím jiným, co jsem do té doby nepoznal. S přibývajícími dny jsem však začal přicházet na druhou stranu mince. On se se mnou chtěl zastavit opravdu každý druhý, takže moje chůze po ulici vypadala jako dlouhý rozhovor na stále stejné téma. Potřesení rukou, Odkud jsi?, Kolik ti je let?, A ty nemáš děti?, potřesení rukou, Jaké je tvoje náboženství?, Poborský, Československo?, Kolik si vyděláš peněz?, potřesení rukou, Odkud jsi?, Kolik ti je let?, A ty nemáš děti?, potřesení rukou, Jaké je tvoje náboženství?, Poborský, Československo?, Kolik si vyděláš peněz?, potřesení rukou, Odkud jsi?, Kolik ti je let?, A ty nemáš děti?, potřesení rukou, Jaké je tvoje...

Proti snaze a zvídavosti každého jednotlivého človíčka se nedalo naprosto nic namítat. 50 takových snah za půl dne mě ale nějak záhadně vyčerpalo. Abych se ochránil před dalším záhadným vyčerpáním, přestal jsem být tak otevřený a tiše klel co že to tady mají za divné způsoby.

Plynuly další dny a týdny, kdy jsem mezi lidi vycházel s podivnou směsicí nálad od nadšení až po depky. Tak uplynuly asi dva měsíce, na jejichž konci mě navštívil nechtěný host: malárie. Shodou okolností zrovna v té době jsem se přestěhoval do domorodé rodiny a začal v ní žít. A svět se změnil. Díky obojímu.

Najednou jsem ty zvídavé anonymní človíčky z ulice začal poznávat z druhé strany. Začal jsem poznávat co dělají a na co myslím, když si zrovna na ulici nepotřásají ruce s cizinci. Zažil jsem jejich každodenní strasti, každodenní povinnosti i radosti, jejich starost o mé zdraví. Ani nedokážu popsat, jak jsem se za některé svoje předešlé chování začal stydět. Dva měsíce nade mnou vládla nevědomost a slepota. Teprve po dvou měsících jsem otevřel oči a vstoupil do Afriky... Samozřejmě, že se vše najednou nestalo ideální. Stále jsem nad řadou věcí skučel a kňučel, ale už jinak. Už to bylo skučení se špetkou pochopení.

Fáze

Můj zážitek je z dob, kdy jsem o kulturním šoku nic nevěděl. Sice jsem o něm z dálky zaslechl, ale zjednodušeně jsem si myslel, že kulturní šok se skládá ze zvyknutí si na chaos, nepořádek a špínu. Hm... takto to dopadá, když se člověk na cestu nepřipraví :). Až později jsem zjistil, že moje pocity víceméně kopírovaly jednotlivé fáze kulturního šoku: nadšení, frustrace, obrat, přizpůsobení a návrat. Sami můžete posoudit z jejich krátkých charakteristik.

  • Nadšení. Vše je nové, nezvyklé, lákavé, jednoduše jsMe u vytržení. Vstřebáváme povrchní znaky kultury a v podstatě s ní moc nekomunikujeme (vystačíme si s vnitřním monologem).
  • Frustrace. Začínáme trochu více komunikovat a uvědomovat si skutečnější podobu věcí. Nastupuje vystřízlivění, frustrace z neporozumění, nedokážeme předvídat, začínáme kritizovat a odsuzovat – protože vše co je děláno jinak než známe, je děláno špatně, že?
  • Obrat. Už jsme si užili dost jednoho extrému (nadšení), prošli druhým extrémem (frustrace) a přežili jsme (ve smyslu „neodletěli domů“), protože cítíme, že musí být někde něco víc... Z povrchu věci se dostáváme hlouběji a začínáme chápat. Karta se obrací a směřujeme ke středu mezi oba extrémy. S pochopením přichází první úspěchy a najednou zjišťujeme, že něco přeci jen funguje.
  • Přizpůsobení. Postupně toho funguje čím dál tím víc. Prostředí pro náš už není nepřátelské, ale jen „jiné“ a pochopitelnější. Nalézáme věci, které jsme třeba vůbec neznali, ukazují se nám pohledy na věci, které nás nikdy nenapadly. Zjišťujeme, že stejné věci se dají dělat více způsoby, a třeba i lépe než známe z domu. Usazujeme se, už víme co si můžete dovolit a znovu se z nás stává ryba ve vodě.
  • Návrat. Po všem co jsme zažili se vracíme domů. Myslíme, že už jsme vše zvládli, ale doma nás čeká překvapení. Může se stát, že, ač jsme se vrátili do známého prostředí, nejsme v něm schopni normálně fungovat. Buď s tím problém nemáme, nebo trvá pár dní, může to však být i celý zbytek života. Záleží na síle prožitku v druhé kultuře.

Na fázi Návrat pozor! Mnohdy jde jen o pózu, do níž se navrátilec sami staví, protože jej dělá v očích druhých zajímavým, propůjčuje mu punc světoběžníka. V takovéto póze se častěji ocitají lidé, kteří se vrátili z ekonomicky vyspělých zemí. Nic jim není dost dobré, „tam venku to všechno dělají líp“, „u nás se nedá žít“, „kdybyste to tam viděli“, „já to tady nemůžu vydržet“ atd. Určitě to znáte ze svého okolí.

Ti co se vrátili z „východu“ si však také stýskají. Jak jim chybí to či ono, jak je to změnilo, jak by se „tam“ hned vrátili. Ano rádi bychom se vrátili, ale s tím, že se můžeme kdykoliv sebrat a odjet zpět domů, ke své čisté posteli, teplé sprše a supermarketu plnému jídla. Můžeme si dovolit luxus tesknit a říkat, že se chceme vrátit, protože to vždy bude jen na chvilku, po které si od těžkého života v chudých zemích opět utečeme oddechnout. Jakmile nás po návratu přepadne chuť si takto postěžovat, vzpomeňme si jak statečně a bez stěžování nesou úděl nesou lidé, se kterými jsme se „tam“ setkali.

Jak zmírnit kulturní šok

Samozřejmě jsme příslušníky nějaké kultury, která v nás žije. Alespoň občas potřebujeme známé záchytné body, které nám jsou oporou a základnou. Na nich pak můžeme stavět buď obraz multikulturálního světa a mít radost, že se dokážeme sžít i s diametrálně odlišnými zkušenostmi, nebo obraz založený jen na jedné kultuře (ať již dáme přednost své „rodné“, nebo té druhé), která pro nás bude nejlepším zázemím pro život.

V podstatě stačí mít na zřeteli jedinou věc: chceme-li opravdu poznat cizí země, naučme se nesrovnávat. Otevřeme se novým věcem, nehodnoťme podle našich měřítek, jen přijímejme a respektujme. Vzpomeňme si, jak sami oceňujeme respekt od druhých. To ostatní přijde samo. Pomoci si však můžeme i dalšími způsoby, zde jsou ty nejosvědčenější:

  • Nebojme se kontaktu s domorodci. Můžeme hodiny teoretizovat o tom, jakou chuť má jablko, můžeme ho rozpitvat na kousíčky a zjistit z čeho se přesně skládá, ale tím nezjistíme jak chutná. Musíme se do něj zakousnout.
  • Přijměme, že jsme (alespoň zpočátku) v neobvyklé situaci, a proto i naše pocity můžou být (a i budou) neobvyklé. Vždy rosteme více když jsme nuceni se přizpůsobovat a překonávat překážky, než když děláme jen to, co známe. Neustrňme.
  • Udržujme kontakt s přáteli doma. Asi netřeba komentáře. Dnes, v době e-mailů a mobilů, je už situace jednoduchá.
  • Najděme si v hostitelské kultuře někoho, kdo rozumí pocitům cizinců, někoho, kdo nám odpoví na naše otázky. Vše má nějaký smysl, my jej jen neznáme. Můžeme být frustrovaní (a často jsme) z pouhého nepochopení.
  • Naučme se co nejvíce z místního jazyka. Snaha přiblížit se místním je vždy ceněná a otevírá jejich srdce. Opravdu. Jenže většina z nás je líná a neobětuje ani to málo energie k zapamatování byť jen „Dobrý den“ a „Děkuji“. Učit nás klidně může domorodec - je to oboustranná sranda).

CESTOVATELSKÉ ZAJÍMAVOSTI

Diskuse

Tak jsem po dvou měsících v Německu asi něco podobného zažil a teď o tom čtu, to je sranda :)
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY