RADY NA CESTU

Made in Camel

Made in Camel

 


Iva Drdová ve své knize CESTY ZA OBZOR vypráví o cestě opuštěným územím ve vnitrozemí Austrálie. Kniha je nejen o velkých vzdálenostech australského kontinentu, ale i o tom, jaké vzdálenosti jsou mezi lidmi a jak vzdáleni jsme mnohdy i sami sobě.



 

Dni v centrální Austrálii jsou jasné a téměř neměnné. Slunce oslepuje už od časného rána a s každou hodinou přidává na intenzitě. Rtuť teploměru se pravidelně blíží 45°C. Jen výjimečně fouká vítr. Občas je vidět větrný vír, který vypadá, jakoby ladně tančil.

Okolní krajina se téměř nemění, jen tu a tam je vidět větší seskupení keřů. Svět tady vypadá jako jedna velká placka rozválená na všechny světové strany. Ocitli jsme se v místě, kde za námi ani před námi nebylo nic. Pláně se táhly do daleka a byly tak nekonečné jako sám život. Žádný konec. Žádný začátek. Věčnost, která trvá navždy.

Před námi byla jen jedna cesta ke vzdálenému obzoru. Neměli jsme kolem sebe nic z toho, na co jsme byli zvyklí, a přesto jsme se cítili dobře.

„Proč pořád studuješ tu mapu?“ ptá se mě nechápavě Robert.

„Vždyť tam nic nenajdeš. Tady nemáme, kam zabloudit, jedeme pořád rovně po cestě, která je široko daleko jediná."

„Jo, nenajdu! To bys viděl, co tady toho je!“ bráním se.

Máme totiž speciální podrobné mapy, takže studuji souřadnice, jména vyschlých řek a názvy pahorků s výškovými údaji. Pamatuji si, že ještě doma se mi tahle cesta zdála docela civilizovaná, protože je na ní i pár značek s letadýlkem. No a tam, kde je letiště, jsou přeci lidé, občerstvení, čisté záchody a tak podobně. Nikoli však v Austrálii. Tady znak s letadlem pouze označuje možnou přistávací plochu. U čísel, teček, čtverečků a názvů jsme tedy ve skutečnosti nic nenašli.

A právě tady, v prostoru bez civilizace, si můžeme uvědomit, že v porovnání s pouštní krajinou jsme obklopeni dostatkem a blahobytem, a přesto se občas ohlašuje to nedefinovatelné prázdno. Máme materiální hojnost, ale žijeme v citové a psychické bídě. Někdy je to jen slabé tušení, že musí přeci existovat něco víc, co by dávalo našemu životu smysl.

Lidé v kmenových kulturách často seděli a mlčky hleděli do ohně. Uvolňovali tak svou mysl, třídili si myšlenky a zvažovali své motivace. Byli sami sobě mnohem blíž, než lidé, kteří se po celodenním shonu oddají sledování televize. Oni navzdory jejich zdánlivě jednoduchému způsobu života znali chod světa. I pradávná moudrost domorodých australánců je založena na principech, které my dnes jen těžko objevujeme. Je jasné, že oni nemusí hledat odpovědi na otázky, kde začíná vesmír a jestli jsme v něm sami. Určitě se ani neptají, kde končí JÁ a začíná MY. Pro ně jsou odpovědi přirozené. Všechno je jednota. Všichni jsme jedno. Odtud pocházíme a tam se zase vracíme. Vesmír, Jsoucno, Univerzum či Bůh, je jedno, jak to nazveme. Jsme to vlastně i my sami. Každý jsme součástí i celkem zároveň. Proto můžeme věřit, že když změníme sebe, když se o kousek posuneme, změna spolu s námi malinko pohne i celým světem. Možná zcela nepatrně, ale pohne.

baobab

Světla pomalu ubývalo a začínalo se šeřit. Byl čas najít vhodné místo k přenocování a rozdělat oheň.

Všechno kolem bylo seschlé na trout. Dřevo bylo tak přeschlé, že se vzňalo jakmile jsme škrtli první sirkou. Hořelo velice rychle, tak jsme v okolí sbírali do zásoby.

„Co je tohle?“ podivila jsem se najednou nad zvláštními bochánky, které vypadaly jako slisovaná suchá tráva nebo cizokrajné dřevo.

„To je hovno,“ odpověděl mi v zápětí Robert.

„Leží tady už pěkně dlouho, takže je vysušené a bude dobře hořet!“ neváhal a dvě nadšeně sebral. Zkoumavě je prohlížel a spekuloval:„Buď je klokaní nebo velbloudí, ale pravděpodobně velbloudí, protože na klokaní se mi to nezdá…“

Tak jako tak je známo, že trus má velkou výhřevnost, takže jsem se jeho sebrání nijak nebránila. Jeden „bochánek“ jsme tedy zapálili, a protože svým průměrem odpovídal přesně dnu našeho kotlíku, vznikl neuvěřitelný vařič. Byla to prostě značka MADE IN CAMEL.

Tma houstla, až nebe zcela potemnělo a z našeho ohně už byla jen hromádka žhavých uhlíků, která sotva osvětlovala naše tváře. Dalo by se říct, že jsme byli sami, kdesi na konci světa. Ano, oprávněně jsme se cítili sami, ale neznamená to, že jsme byli osamoceni. Právě naopak. Mezi samotou a osamocením činím totiž veliký rozdíl. Neboť být sám pro mě znamená nemít v dosahu žádné lidi, což nemusí nutně vést ke stavu osamělosti. Však osamělost chápu jako vnitřní pocit vyčlenění, kdy nemám nikoho, kdo by mi porozuměl a s kým bych mohla komunikovat na stejné duchovní úrovni. Myslím, že lidí, kteří prožívají osamělost, jsou kolem nás tisíce. Nenajdeme je však jako poustevníky sedící zadumaně kdesi od lidí, ale nacházíme je právě na místech, kde bychom to nejmíň čekali. Mnohdy jsou právě v přeplněných barech obklopeni přáteli, na institucích s mnoha spolupracovníky, v politice, v šoubyznysu…. Nejsmutnější ale je, když se lidé cítí osamoceni doma s těmi nejbližšími. Pokud nepochopíme rozdíl mezi samotou a osaměním, těžko si pak můžeme vysvětlit rozvody „spokojených“ manželství, dětské útěky z „dobrých“ rodin a další úniky jako jsou alkohol a drogy. Právě pocit vnitřního osamění je nejčastější příčinou.

Nad doutnajícím ohněm jsme osamění určitě neprožívali. Byla to jedna z mnoha chvil, kdy jsme věděli, že něco říkat, je zbytečné. Stačilo, když jsme se na sebe občas podívali. Bylo tím vyjádřeno všechno, co nemohla v tu chvíli říci slova. Byl to stav, jenž by se dal nazvat soubytím. V tu chvíli vytváří prožívání jedné i druhé bytosti celek, který je vnímán jako radost a hluboké porozumění.

Stáli jsme na prostorné noční pláni a všude bylo hluboké ticho. Jako by jediný zvuk na této planetě byl jen náš dech a tlukot srdce. Vzduch byl průzračně čistý a díky němu tady bylo možné pozorovat hvězdné nebe tak, jako nikde jinde na zemi. V našich evropských podmínkách nelze nikdy vidět tu celou hvězdnou paletu, která se tady rozprostírá po celém obzoru. Hvězdy začínaly u země a zase se k ní na druhé straně vracely. V tu chvíli nebylo pochyb o tom, že každý v sobě máme kus vesmíru a že jsme navzájem neoddělitelně spjati, kdekoli se ocitneme. Jsou pouze místa, kde to cítíme víc a místa, kde na to snadno zapomínáme. Stáli jsme v tom tichu s očima zdviženýma k obloze a mlčeli.

Najednou se zdálo, jako by celý vesmír existoval jen kvůli nám, abychom si uvědomili, kdo jsme. Ztrácel se čas i prostor, byli jsme jenom my. Okamžik se měnil v celé žití a věčnost v jediný okamžik. Naše duše se rozpínaly do prostoru bez omezení a hranic. Byla to chvíle dokonalé symbiózy.


Kniha není cestopisem, ale snaží se lidi přivést k zamyšlení nad současným stavem světa. Snaží se, aby čtenáři pochopili, že vše souvisí se vším, že naše výchova, způsob myšlení, vztah k hodnotám, víře, strachu i lásce se promítá do globálních problémů ekonomiky, politiky i ekologie. Proto kniha vypovídá i o zanikající kultuře původních domorodých obyvatel a o jejím současném stavu, který nastavuje kruté zrcadlo našemu civilizovanému světu. Snaží se podtrhnou nutnost změny, která musí začít u každého z nás. Jít tedy ke svým obzorům, protože všichni jsme na společné cestě.

Knížka je ve formátu 180x220 mm, doplněná o 24 velkých fotografií. Text je tištěn na recyklovaném papíře a u autorky Ivy Drdové (www.az-mozaika.cz) si ji můžete objednat za cenu 259,- Kč. Pokud se zúčastníte soutěže na našem webu HedvabnaStezka.cz, můžete ji jako výhru získat zdarma.

 

 


CESTOVATELSKÉ ZAJÍMAVOSTI

*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY