RADY NA CESTU

Pohodové Mexiko

Pohodové Mexiko


Svou cestu po Mexiku popsal novinář Luboš Y. Koláček v knize „Mexico tranquilo čili pohodové – a jiné“. Své zážitky líčí s nadšením člověka, který se v této zemi zaniklých velkých civilizací ocitl poprvé.



 

Ptactvo, zvěř, bifteky a samopal

Venku nás přivítaly prohřáté uličky mexického „letního“ února. Tedy – zase jde o léto z úhlu pohledu Evropana, protože mexické léto se projevuje tropickými li­jáky. Včerejší noci pusté ulice teď ve dne tepou životem. Vedle bohaté, pestroba­revné výzdoby tisíce krámků a obchůdků s kdečím. A všude barvy. Neuvěřitelné kombinace barev! Do ostře barevných hadříků odění lidé tu v zástupech proudí či jen tak posedávají v hospůdkách a kavárničkách. Mají si pořád co říci, takže nás ze všech stran obklopuje španělské štěbetání, stejně jako profesionálně drsné hlasy obchodníků. Prodavači mají své pultíky rozložené mnohdy jen tak na zemi. Stačí kus hadru nebo dřevěná deska. Na ně vystaví svoje cetky – a prodávají. Někteří znuděně sedí, jiní naopak pokřikují a vehementně nabízejí svoje zboží. Od „moderní“ elektroniky typu ručních počítačových her, přes kuchyňské potřeby až po plastikové hřebeny a pseudoetnické sošky a náhrdelníky.

„Vykašli se na to,“ bere mne Naďa za ruku a ruší tak moje slastné nazírání. „Za­jedeme si na opravdové tržiště. To budeš teprve koukat!“

Tak to jsem zvědav! Trhy byly pro Mexičany i jejich indiánské předchůdce vždyc­ky čímsi nezbytným pro život. Už conquistador Bernal Díaz del Castillo píše o tr­žišti v Tenochtitlánu: „… udivilo nás, jaká je tu spousta lidí a zboží a jak ve všem udržují velký soulad a pořádek. Nic takového jsme nikdy neviděli. Každý druh zboží je vystaven odděleně a všichni mají předem určená místa. Nabízené věci jsou povahy tak rozličné, že kdybychom na tom velkém náměstí, plném lidí, chtěli všechno vidět a prohlížet, nestačily by nám ani dva dny.“ Tahle tradice se zde udržela dodnes. V „mercadu“ čili tržnici má každý obchodník pevně stanovené místo. Krámek s pultem, na který si denně brzy ráno rozkládá svoje zboží, večer složí a na noc zamyká. Tržiště je obrovským labyrintem uzounkých uliček a většinou malých stánků. Pod mohutnou, všeobjímající střechou. Jenže od časného rá­na rozkládají malí obchodníčci svoje zboží i kolem něj, přímo pod širým nebem.

Jednotlivé městské části mají svůj vlastní bazální trh, kde se prodávají potravi­ny a základní denní potřeby. Mnohdy i další rozmanité zboží. To jsou ty menší. Přímo v centru pak funguje mamutí trh „La Merced“, kde je sice k dostání kde­co, ale zase tu mají ovzduší neustálého napětí, protože každým okamžikem hrozí nevypočitatelný zátah městské policie. Je totiž i centrem nelegálního prodeje. Každé tržiště má svoje specifika. My vyrážíme na místo, kde by měly dominovat přírodní léčiva, rostliny kouzelníků a přírodních léčitelů, domorodých bylinkářů „curanderos“.

(…)

Noční razie

Mamutí Boeing přistál na čas a naši dva přátelé po chvíli vpluli do letištní haly. V nejlepší pohodě. Rajdoch byl okamžitě jako ryba ve vodě. Také nejprve uložili věci v hotelu, kde si ovšem neodpustil otázku:

„Naďo, máš kouření?“ Jasně že měla. Místní tráva je velice slušná. Byla to příjemná inspirace před večeří, kterou jsme podstoupili v nedalekém „lepším“ pod­niku. Chtěli jsme se dobře najíst a tady to vypadalo, že jsme na správné adrese. Restaurací poletovalo několik servírek, v horních partiích extrémně obdařených a s výrazně macatým pozadím. Unifikované pinklice ve stejně obtažených, a hlavně ostře tyrkysových, minisukýnkách. Tyrkysové tu ostatně bylo všechno, včetně telefonu. Vkus majitele byl jednoznačný.

Dal jsem si skvělé, ďábelsky ostré Bistecy de la Mexicano s křupavými tortila­mi. Jako přílohu ostrou omáčku Salza. Zelenou. Z avokáda. Ještě jsme se nedo­jedli ani polovinu talíře, když do hospůdky vtrhlo policejní komando…

Vletěli dovnitř bez varování, u dveří na zídku nasadili ruční houkačku – a roztočili kliku. Obsluhoval ji nejmladší policajt. Točil klikou jak o život. Působil pekelný rámus po celou dobu, co jeho tři kolegové obcházeli stoly a všechny přítomné legitimovali. Pak dal nejvyšší důstojník pokyn, siréna utichla – a podívejme: poli­cajti usedli ke stolu a povečeřeli. Že by trik, jak se zadarmo najíst? Těžko říct. V době jejich „placení“ jsme už dávno byli zase na ulici.

„Sakra, ale dal bych ještě něco malého,“ pomlaskával Rajdoch. „Nějakou chuťovčičku, co…?“ přidala se Naďa s našpulenými rtíky. Mexická travka dělala divy. A tak jsme vklouzli do nedaleké indické restaurace, jejíž nabíd­ka byla – kupodivu – také veskrze mexická. Dali jsme si mexické pivo a mexické polévky. Nečekaně ostrou cibulačku Zibulla a taky Supa Mexicana, tradiční jídlo, připomínající rituální Pozole. Ta se prý v dávných dobách vařívala z lidského masa… Ohó! Tu tak ochutnat. Tak! Ještě pár šluků – a do ulic.

Policajty se samopaly na krku jsme v noční metropoli opravdu tu a tam potká­vali. Obzvláště v noci je v ulicích Mexico City docela husto. Zatímco hlavní tepny intenzívně žijí, menší uličky – a hlavně periférie – zpustnou úderem desáté. Málo­kdo z místních si troufne vycházet.

(…)

Čarodějka na cestě mrtvých

První mexické pyramidy jsem měl poznat ještě téhož dne, kdy jsme všichni čtyři vyrazili do blízkého Teotihuacánu. Turistickým autobusem, který jezdí kaž­dou půlhodinu, je to z hlavního města (tedy na zdejší poměry), co by kamenem dohodil – asi hodina jízdy. Fascinující místo! Tento pyramidový komplex nemá v celém Mexiku obdoby.

Poněkud zapeklité jméno Teotihuacán bývá překládáno jako „Místo, kde sídlí bohové“, ale také jako „Místo, kde se člověk může stát bohem“. Kámoška Irena, která si zrovna na místní univerzitě rozšiřuje svůj moravský doktorát, mi později vysvětlila, že tím „člověkem“ může být jedině muž. Muž, který navštíví prastaré město Teotihuacan s jeho úchvatnými dominantami, Sluneční a Měsíční pyrami­dou. Mám se také stát Bohem?

(…) Kvapem se blížilo pozdní odpoledne, kdy už bývá v pyramidovém komplexu Teotihuacánu minimum turistů. O to nám šlo, prohlédnout si ho relativně v klidu. Zaplatili jsme 3,50 USD na osobu a vstou­pili.

Turistů si na Cestě mrtvých nejvíce cení desítky pobíhajících prodejců. Přes rameno mošnu manufakturních výrobků, připomínajících zašlou slávu Aztéků, nejméně dvěma vzorky nám neustále mávají před očima. Donutí nás postát a okamžitě vybalují svoje zboží. Jsou drzí jak štěnice. Nabízejí celou škálu – hmm – docela milých sošek bohů, figurek sov, želv nebo žab z černého obsidiánu, zelen­kavého nefritu, bílého onyxu, ale i z pálené hlíny.

Ústa prodejců, sázejících na vyhlášenou hloupost turistů, často pronášejí slovíčko „original“, což nás má pře-svědčit, že právě tento kousek je opravdová starožitnost. Takové jsme ale nepo­tkali. Zřetelný rozdíl je každopádně mezi manufakturními výrobky a těmi, co je s láskou vyřezali a do hladkého lesku uhladili potomci původních obyvatel. Jak to vím?

Stranou hektického podbízení seděla zvláštní vrásčitá indiánka neurčitého věku, někde mezi devadesátkou a smrtí. Na sobě staré vyšívané poncho. Tichá, vážná. Naďa ji oslovila a stará dáma začal rozbalovat svoji mošničku. N. okamžitě hrábla po nádherné nefritové želvě. Pak se dáma otočila na mne a vybalila dva překrásné kousky, zamotané do bílého plátýnka společně. Štíhlé, opaleskující, obsidiánové sošky, znázorňující božstva Slunce a Měsíce.

„Tyhle dva patří k sobě,“ podala mi je indiánka. Fascinovalo mne to. Žádná devótnost, jako u jiných prodejců. Naopak. Jakoby je – právě pro mne – měla přichystané. Nádhernou ruční práci. Byla to zvláštní atmosféra. Nabitá magickou energií. Seděl jsem vedle důstojné vrásčité indiánky neurčitého věku, na kamen­ném bloku uprostřed prastaré Cesty mrtvých, „Calzada de los Muertos. V rukou tajemně opaleskující obsidiánové sošky, „boha Slunce a bohyni Měsíce“, jak je stará dáma označila. Jejich pyramidy se tyčily nade mnou. V tom okamžiku, náh­lém zastavení v čase a prostoru, se skrývala zvláštní síla…


Abych to zkrátil: obě sošky dnes zdobí můj psací stůl. Naďa si také vybrala. Indiánka nesmlouvala, jako ti všichni kolem. Prostě řekla částku. Až když jsme zaplatili, zdůraznila, ať se o ně dobře staráme.

Toto je úryvek z knihy „Mexico tranquilo čili pohodové – a jiné“ od Luboše Y. Koláčka, kterou vydalo nakladatelství Akcent (www.vydavatelstviakcent.cz).

 


CESTOVATELSKÉ ZAJÍMAVOSTI

*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY