RADY NA CESTU

Idioti na plavbě kolem světa v Martiniku

Idioti na plavbě kolem světa v Martiniku

Parta lidí bez námořních znalostí si postavila repliku Magalhãesovy karaky ze 16. století a obeplula s ní svět. Jaké bylo pětileté putování plachetnice Victoria světovými moři? Přinášíme ukázku z knihy, o kterou budeme soutěžit tuto sobotu.



Kapitola 11

Martinik aneb bezpečná exotika, nebezpečná jablíčka a Tchimber Raid

Zatímco s pasátem může plout kdejaký blb, přistát u ostrova už tak jednoduché není. Byl jsem rád, že Ruda je na palubě. Až za tmy jsme za bravurního halsování proti větru zakotvili v dobře chráněné zátoce u hlavního města Martiniku Fort-de-France. Kousek za námi stál největší katamaran na světě Douce France. Byla to obluda 42 metrů dlouhá a 15 metrů široká. Plocha paluby 600 metrů čtverečních. Její osmičlenná posádka pozorně pozorovala naše přistávací manévry. Pochopili, že nemáme motor, znervózněli a druhý den odpluli. Nedivím se jim.

Teorie kotvení je v podstatě jednoduchá. Kotva se vyhodí, samozřejmě se nesmí zapomenout přivázat. Loď pomocí motoru nebo větru začne couvat a lano nebo řetěz se pomalu odvíjí. Minimální bezpečná délka je zhruba trojnásobek hloubky, běžnější je pětinásobek. Záleží na prostornosti kotviště. Za těžkých podmínek, větru a vln, se délka zvětšuje. Zmenší se tím úhel mezi dnem a lanem a zvětší šance kotvy, že se udrží tam, kde se zahrabala. Užívat kotevní řetěz je účinnější, jeho váha pomáhá amortizovat rázy lodě na vlnách. Jeho nevýhodou je právě ta váha. Od určitého průměru článku řetězu ho prostě rukama nevytáhnete. A vytáhnete-li, nadřete se. Druhy kotev jsou různé. Klasická admirálka, danfothka, pluhovka. Záleží nejen na váze, ale hlavně na tvaru. Ortodoxní mořeplavci přísahají na váhu, modernější dávají přednost lehčím a účinnějším kotvám.

Pro jistotu jsme člunem vyvezli ještě jednu kotvu a ráno vše zkontrolovali s potápěčským přístrojem. Naneštěstí jsme na Kanárech dostali krásnou knihu o žralocích s mnoha barevnými fotografiemi. Zrovna večer po dojezdu jsem četl kapitolku o žraloku tygřím, milujícím kalné vody přístavů a řek sopečných ostrovů.

Říká se mu popelnice oceánů. Ale bylo třeba jít pod vodu. Hloubka 18 metrů, viditelnost nulová. Obě kotvy byly bezpečně zabořené do metrové vrstvy bláta. Vše bylo v pořádku.

Ruda, s neozbrojeným doprovodem Janičkou, odešel vyřídit úřední formality a na palubě vypukla oblíbená činnost - zušlechťování. Stříhání vlasů a vousů, mytí, praní. U našich cestujících to byla nutnost. Koupili si letenky a vrátili se do Evropy. Zůstalo nás šest. Vlastně pět. Ruda po několika dnech odletěl také.

Nastal čas výletů. Byli jsme mladí a nezkušení a mysleli jsme si, že cestování je o místech, kam se člověk může podívat. O horách, plážích, moři, katedrálách. Všechno vyfotografovat a pak to doma ukazovat, chlubit se. Mělo ještě chvíli trvat, než jsme se zklidnili a dálné kraje poznávali hlavně prostřednictvím jejich obyvatel. Zatím ale batoh na záda a vzhůru na břeh.

Martinik je s 1 000 kilometry čtverečními největším ostrovem Malých Antil. Původně byl osídlen indiánským kmenem Arawaků a až na konci 15. století objeven Kryštofem Kolumbem. Byl kolonizován Francií a vypadá právě jako Francie přenesená do Karibiku se vší krásou, která k tomu patří. Palmy, pláže, deštné lesy, mangovníky, cukrová třtina, banány, korálové útesy. Nicméně na nezkušeného cestovatele číhá několik nástrah. Několik dní jsem se potuloval po východním pobřeží a živil se hlavně kokosovými ořechy. Po třech dnech takové diety jsem si chtěl dopřát změnu. Krásné košaté stromy na pláži byly plné malých zelených jablíček lákajících k osvěžení. Natrhal jsem si jich plné kapsy a do jednoho se zakousl. Fuj! Pusu jsem měl v jednom ohni, jako bych se napil louhu! Sousto jsem vyplivl a vypil všechnu vodu, co jsem s sebou měl. Až do večera mě pálila huba a na všechno přešla chuť. Byl to manchineel tree, latinsky Hippomane mancinella. Obsahuje jedovatou látku, a to nejen v „jablíčkách“. Nedoporučuje se kontakt s listy ani za deště pod ním hledat úkryt, protože z listů by stékala látka způsobující popálení kůže. Ba ani na oheň se nehodí, kouř dráždí oči a otráví maso. Karibové do jedu manchineelu namáčeli hroty svých šípů a své vězně mučili tak, že je ke stromu přivázali a nechali jej, za deště, udělat špinavou práci.

Dominantou Martiniku je sopka Mont Pelée. Její noční výbuch před sto lety zničil tehdejší hlavní město Saint Pierre a zahubil všech 30 000 jeho obyvatel. Mračno až 700 °C horkého popela se po svahu vysoké hory „vezlo“ rychlostí 160 kilometrů za hodinu a doslova zpražilo celé město. Katastrofu přežil jediný člověk - černoch zavřený ve vězení. Dveře jeho kobky se teplem zdeformovaly a vydržely tlak lávy, která vystoupila k okraji zamřížovaného okýnka. Ztráty na životech byly tak velké proto, že následující den se měly konat volby a do města se sjelo hodně hostů a delegátů.

Novým hlavním městem se stal Fort-de-France, krásné město s koloniální atmosférou. Velký přístav hostí lodě z celého světa. Nejčastěji plují pod liberijskou nebo panamskou vlajkou. Právě tyto země mají mírnější bezpečnostní a pojišťovací předpisy a pro majitele lodí je jednodušší zaregistrovat loď pod jejich vlajkou. Ale ať už byla loď odkudkoli, téměř vždy byla část její posádky polská. Kapitán, důstojníci, vrchní strojník. A Poláci jsou národem nejen mořským, ale i přátelským. Drží při sobě, a když je to v jejich moci, pomohou. Schopnost či tradice, která Čechům schází. Na jedné dopravní lodi vyřazovali štos námořních map. Podle přísných předpisů se musí mapy pravidelně aktualizovat a ty staré používá lodní mechanik místo těsnění k hlavám válců motorů. Mišu a Jindra dostali plné náruče takových cenných pomocníků.

Námořní mapa je drahá záležitost. Nová může stát i 50 dolarů. Mezi jachtaři, kteří jsou pověstní svým drobným škudlilstvím, se mapy vzájemně půjčují, vyměňují a kopírují. Není divu, bez mapy se člověk většinou nepustí ani do šumavských hvozdů, natož na moře. Námořní mapa je trošičku jiná než mapa Prachaticka. Je zaměřená na vodní plochy vhodné pro plavbu a obsahuje takové informace jako obrysy pobřeží, přístavy, kanály, plavební překážky, proudy, přílivy a odlivy, hloubky a navigační pomůcky (majáky, bóje, světla). Díky těmto údajům můžeme plout tam, kde jsme v životě nebyli a kam bychom se bez mapy nikdy neodvážili. Dodnes mě jímá posvátná úcta ke všem mořeplavcům - objevitelům, jejichž jediné pomůcky při objevování nových míst byly zrak, zkušenosti a olovnice. Lapidárně řečeno - byli to borci.

Rozhodli jsme se překotvit z rušného Fort-de-France do klidné zátoky na jihu. Opět jsme zakotvili na dvě kotvy, ale protože dno je tvořeno tvrdým korálovým pískem, rozhodli jsme se pro trochu podvodní práce a pro jednu kotvu vykopali díru a zahrabali ji tam. Musel jsem se pod vodou smát. Byli jsme praví dělníci moře. S klidným svědomím můžu říct, že jsme strávili pracovním potápěním víc času než sportovním. Ale stáli jsme bezpečně a mohli v noci klidně spát. To jsme si alespoň mysleli. V noci vítr zdechl a Viktorka se stala hříčkou proudu. Její tvar pod čarou ponoru je natolik odlišný od okolních jachet, že se točí jinak než okolo stojící jachty. Pravidelně jsme podnikali noční manévry, abychom žádnou nesmetli.

Krom klidného postoje přes den a nočních cvičení jsme si užívali hlavně čisté vody a potápění. Nepatřím mezi klasické potápěče s tukovou ochranou proti chladu, vážím 60 kilo po Vánocích, proto mi byla už po dvaceti minutách pod vodou zima i v neoprenu. Oblíbil jsem si šnorchlování. Žádná náročná příprava, žádná kontrola, žádné ládování flašek. Maska, šnorchl a ploutve. Trávil jsem hodiny a hodiny na korálovém útesu, hloubka do deseti metrů je stejně nejzajímavější. Miloval jsem ten barevný svět korálů, rybek, želv, murén. Viděl jsem hejna tuňáků, chobotnice, mořské úhoře, rejnoky, ropušnice, langusty, kanice.

Abychom pomohli štíhlé lodní pokladně, našli jsme si práci na vedle kotvící lodi Ster II. Asi padesátimetrový trampík, jak se říká menším dopravním lodím. Majitel byl Francouz, který na lodi žil se svou rodinou a přáteli a v podpalubí měl místo nákladu osobní auto, pingpongový stůl a malou jachtu. Ale trampík byl samozřejmě ocelový, a to znamenalo nekonečný boj s korozí. Najal si nás na oklepávání rzi a natírání, a tak jsme se střídali v potápění a práci. U Francouzů jsem zjistil, že naše úspěšná recyklační metoda, kdy své využití najde téměř všechno, má už své jméno. Francouzi tomu říkají „système de“. To je zkratka pro „système de merde“, volně do češtiny přeloženo jako odhovnění.

Cítil jsem, jak je život na lodi jednotvárný na pohyb. Staří námořníci bývali prťaví chlapi se širokými rameny, lopatami místo rukou a tenkými nožičkami. Na palubě toho člověk moc nenachodí. Rozhodl jsem se, že začnu každé ráno běhat. Při jednom z tréninků jsem narazil na plakát, zvoucí k mezinárodnímu běhu bláznů, Tchimber Raid 2000. Nic většího, nic menšího než šedesátikilometrový běh vnitrozemím ostrova s čtyřkilometrovým převýšením. Limit 24 hodin. Každý účastník běží na vlastní riziko. Povinná je výbava: dva litry vody, baterka, píšťalka, aluminiová přikrývka. Byla to výzva.

Den před závodem jsem dostopoval na místo startu v městečku Saint Joseph. Neměl jsem závodnickou licenci a pořadatelé mě nechtěli do závodu pustit. Musel jsem zalhat, že jsem špičkový český atlet na dovolené. Měl jsem štěstí. Limit byl 250 závodníků a já jsem byl poslední přihlášený. Vyfasoval jsem číslo 240. V sobotu v půl páté ráno byl start. V chumlu nabušených borců jsem si připadal poněkud nepatřičně, ale už bylo pozdě. Startovní výstřel!

První hodiny do rozednění se běží tmou po lesních cestách. Zkušení matadoři mají čelovky. Držím se jich, jinak bych se ztratil. Jen co se rozednilo, vbíhá se do pralesa. Prší, stezky jsou rozmoklé a připomínají klouzačku. Jsem vděčný Hasičovi, který mi rozmluvil lehké běžecké boty a půjčil pohorky. Do kopce neklouzaly, z kopce skvěle brzdily. Díky nim předbíhám jednoho závodníka za druhým a probojovávám se z chvostu závodu na přijatelnější pozice. V polovině tratě jsem osmdesátý a docházejí mi síly. Bahno sahá do poloviny lýtek, příjemně chladí, ale vysává energii. Pomáhám si rukama. Do kopců se škrábu, z kopců se chytám stromů a brzdím. Po padesáti kilometrech, kdy klesla cesta skoro k moři, čeká závěrečný bonbonek - sopka Mont Pelée se svými 1 397 metry nad mořem. Z posledních sil se škrábu kamením nahoru už za tmy, mlhy a deště. Konečně vrchol! Fučí tu vítr a je zima. Rychle dolů. Zbývá seběhnout hustým bambusovým hájem dolů k moři. Šťastný se dopotácím do cíle. 15 hodin a 11 minut, 106. místo. Ještě dodám, že vítěz doběhl v čase 8 hodin a 37 minut.

Z Čech se konečně vrátil Ruda i s vízy do USA. Loď jsme uvedli opět do stavu schopného plavby, protože čím delší postoj, tím víc se věci kumulují a shromažďují. Ještě trocha čerstvé zeleniny, a mohli jsme vyplout na naši nejdelší krátkou plavbu. Na Dominiku.

 

Nezapomeňte! Tato kniha je cenou v soutěži Hedváné stezky, která začíná v sobotu 14. července 2007.


CESTOVATELSKÉ ZAJÍMAVOSTI

Diskuse

Ahoj! Tadlencta stránka je dost stará, ale třeba ještě funguje. Nevěřím tomu, že budu v březnu 2010 členem posádky, zapsanej do crew listu. Mojšl.
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY