RADY NA CESTU

Antarktida

Antarktida

Na každého návštěvníka Antarktidy připadá tisíc nadšenců, kteří, ač ve svých domovech, jsou kouzlem tohoto neobyčejného prostředí navždy spoutáni. Děje se tak již dvě stě let, od doby, kdy kontinent poprvé spatřili lidé.



Kniha Antarktida autorů Davida McGonigala a Lynn Woodworthové chce nejen uchovat pocit posvátné úcty, který Antarktida v lidech vždy vzbuzovala, ale nabízí také současný pohled na tento světadíl. Je rozdělena do čtyř částí: I. Životní podmínky v Antarktidě, II. Antarktické oblasti, III. Antarktická příroda, IV. Průzkum Antarktidy.

Je to nejnovější zpráva o Antarktidě a subantarktických ostrovech, obsahující informace o geologii a zeměpise, flóře a fauně, současném vědeckém výzkumu i ekologických problémech. Kniha obsahuje poutavá vyprávění o dobrodružstvích a riskantních podnicích ze světadílu, který je pokryt z 98 % sněhem.

 

Část I: Životní podmínky v Antarktidě

Pravidla, podle kterých lidé normálně žijí, v polárních krajích neplatí. Jde o oblasti věčného ledu, šest měsíců trvajících dnů, obrovských populací několika málo druhů, nevyzpytatelného kompasu a místa setkání všech poledníků. Jsou to kraje oslepující krásy: led odrážející útržky duhy, až na černé zobáky a oči takřka neviditelní buřňáci sněžní nebo noční obloha rozzářená neuvěřitelnou světelnou show fascinující polární záře. Tady věda neznamená studium nudných textů. Tady se stává prostředkem k přežití. Zamrzlá v ledu i v čase, Antarktida skrývá tajemství minulosti Země – a klíče k její budoucnosti.

Polární oblasti

Z vesmíru vypadá Země jako modrá koule s bílými polárnímu čepičkami, ale málokteří z nás se zamyslí nad tím, proč jsou póly dostatečně chladné na to, aby se na nich trvale udržel led, zatímco v tropech je neustále teplo. Energie vyzařovaná Sluncem dokáže ohřát celou planetu na 14 ºC a Slunce je 150 milionů kilometrů daleko – tak proč ohřívá jednu část planety více než jinou?

Hlavním důvodem není to, že Země má tvar koule s rovníkem mířícím přímo ke Slunci, ale skutečnost, že póly jsou nakloněné, takže sluneční svit dopadá na povrch pod šikmým úhlem. Na 30. stupni severní či jižní šířky (to je přibližná poloha Floridy nebo Sydney) tedy na zem dopadá zhruba 86 procent světla, které dopadá na rovník. Na 60. stupni (to odpovídá Oslu nebo Jižním Sandwichovým ostrovům) klesá intenzita svitu na 50 procent, a na 80. stupni (přibližně na severním pobřeží Grónska a okraji Rossova šelfového ledovce v Antarktidě) již padá na Zem pouhých 14,7 procenta světla. Směrem k pólům je Slunce stále níže nad obzorem a jeho paprsky hřejí stále méně. Kdyby nebyla zemská osa nakloněná, na samotné póly by nedopadalo světlo žádné a Slunce by neustále putovalo nad obzorem a nikdy by nezapadlo.

K tomu, že se pólům nedostává dost slunečního tepla, přispívají další dva faktory. Za prvé je skutečnost, že paprsky dopadají na póly pod větším úhlem než na zbytek planety, příčinou toho, že musejí překonávat silnější vrstvu atmosféry. Ještě důležitější však je, že nejméně 85 procent slunečního záření, které na povrch dopadne, se od sněhu a ledu na pólech odráží zpět do atmosféry.

Země se každých 24 hodin otočí o 360°, takže účinky energie vycházející ze Slunce zmírňuje střídavé ohřívání a ochlazování planety; kdyby tomu tak nebyla, na straně přivrácené ke Slunci by bylo na udržení života příliš horko, v oblastech ve stínu pak příliš chladno. Osa rotace Země prochází právě póly, takže se oba pohybují velmi pomalu, zatímco se jednotlivé body na rovníku otáčejí rychlostí 1 670 kilometrů za hodinu, aby mohly oběh za 24 hodin dokončit.

Kromě toho Země obíhá kolem Slunce. Kdyby stály póly ke slunečním paprskům kolmo, každý den i každá noc na celé Zemi by trvaly 12 hodin; neexistovala by ani roční období – ani žádný definovatelný rok. Naše měnící se dny a noci a roční období mají svůj původ v tom, že rotační osa Země je od kolmého směru odkloněná, takže půl roku je ke Slunci natočený severní pól, na němž v tu dobu panuje léto, zatímco druhou polovinu roku je to pól jižní. V okamžiku slunovratů – v červnu a prosinci – je Země v takové poloze na oběžné dráze, že severní (nebo jižní) pól dosahuje maximálního natočení ke Slunci. V tuto dobu se jeden pól koupe ve 24hodinovém světle a padá na něj více slunečního svitu než na jakékoli jiné místo na Zemi.

Mezi slunovraty nastává zářijová či březnová rovnodennost, kdy sluneční záření dopadá kolmo na rovník. Jak naznačuje sám název, toho dne jsou v každém místě na Zemi den a noc stejně dlouhé. Avšak východ a západ Slunce se neurčuje podle úhlu dopadu záření, ale podle okamžiku, kdy se paprsky objeví nebo zmizí za obzorem, takže faktická rovnodennost nastává na severní i jižní polokouli Země ještě v průběhu několika dnů. (Také místní čas se mění, závisí na časových pásmech, a poledne nemusí nastat přesně mezi východem a západem Slunce.) Póly při rovnodennostech přecházejí z půlročního období světla do půlročního období tmy a naopak. Země navíc neobíhá kolem Slunce po dokonalé kružnici: když je k němu přikloněný jižní pól, Země je k němu asi o tři procenta blíže. I přesto je Antarktida mnohem chladnější než Arktida, a to zejména díky dominantnímu vlivu jejího mocného polárního ledového příkrovu, ale také proto, že jde o pevninu, takže se zde tolik neprojevují zmírňující účinky oceánu.

Kniha Antarktida

Knihu Antarktida autorů Davida McGonigala a Lynn Woodworthové vydalo nakladatelství Jota.


CESTOVATELSKÉ ZAJÍMAVOSTI

*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY