RADY NA CESTU

Tajemství pouště - netušené krásy amerického jihozápadu

Tajemství pouště - netušené krásy amerického jihozápadu

Autorskou dvojici MOTANI už asi není třeba představovat. Jejich fotografie lákají i nás ostatní cestovatele do překrásných koutů světa. Právě teď můžete spolu s nimi objevit Tajemství pouště.



Anotace

Úchvatné fotografie dvojice MOTANI přibližují oblasti severoamerické pouště a polopouště. Známé i málo známé oblasti Kalifornie, Arizony, Utahu, Nového Mexika a Colorada hýří těmi nejkrásnějšími barvami, neskutečnými tvary a překvapují neuvěřitelnou pestrostí, která nemá jinde na Zemi obdoby.

Cesta napříč Údolím smrti, jednou z nejsušších a nejteplejších oblastí na světě, je jejich prvním setkáním s pouští. Prožívají v ní krušné chvíle - nesnesitelná vedra, spalující slunce namáhavé výšlapy terénem. Stejně tak v této na první pohled vyprahlé pustině nalézají krajinu neskutečné krásy.

Za Údolím smrti na ně čeká další poušť - písečné duny různých barev, nekonečné pláně, mohutná skaliska, široká údolí, hluboké kaňony, úzké soutěsky, kamenné mosty, pichlavé kaktusy, samota, růžová rána, blankytně modré nebe, úmorná vedra, spalující slunce, červené večery, hvězdnaté noci a večerní chlad...

A tam někde v té největší pustině se skrývá dokonce jedno doposud NEOBJASNĚNÉ POUŠTNÍ TAJEMSTVÍ...

Již první cesta napříč americkým divokým západem ovlivnila jejich další život. Rozlehlé dálky a pouštní krajina jim učarovaly natolik, že se sem začali neustále vracet. V době prvního vydání této knížky sem během jedenácti let podnikli celkem devět cest, najeli okolo 62 500 kilometrů, našlapali spousty mil a nafotili stovky filmů...

O autorech:

Manželé Kateřina a Miloš MOTANI, oba narozeni v České republice, žijí od roku 1989 v Rakousku. O dva roky později začínají spolu hodně cestovat. Jejich společný zájem o fotografování se ještě více prohlubuje.

Jejich tvorba je zaměřená na detailní vystižení různých podob, forem, tvarů a barev přírody. Fotografie překvapují nejen vysokou technickou kvalitou, ale hlavně svojí neopakovatelnou atmosférou zachycující pomíjivé okamžiky hry světla a stínu, které příroda nabízí.

Tématicky se dvojice MOTANI zaměřuje především na oblasti pouští a polopouští.

Píší a publikují četné FOTOREPORTÁŽE v geografických, fotografických i společenských časopisech.

Pořádají VÝSTAVY v České republice i zahraničí.

Velmi kvalitní až velkoformátové barevné i černobílé FOTOGRAFIE vyvolávají v odborné fotolabolatoři ve Vídni.
Nabízí také fotografie vytištěné na pravém lněném plátně.

Se svými poněkud neobvykle zpracovanými AUDIOVIZUÁLNÍMI DIASHOW se záplavou nádherných fotografií podkreslených emotivní hudbou a doprovodným slovem sklízí na veřejnosti nebývalý ohlas.

Ukázka z knihy

Je pozdní podzim, píše se rok 1996. Sedíme nad starým školním atlasem světa, nad stranou osmdesát šest. Plánujeme cestu až za oceán - na samý Divoký západ. Jsme na stopě jednoho doposud nevyřešeného přírodního úkazu - kamenech, které se na dně vyschlého jezera samy od sebe pohybují. Tahle záhada v nás budí takovou touhu přijít jí na kloub, že nás kvůli ní začínají doma tlačit měkké teplé papuče a my je velmi brzy měníme za zaprášené pevné boty.

Po několika dnech jsme konečně za oceánem. Začínáme v Los Angeles. Jedeme podél mlhavého tichomořského pobřeží směrem do San Franciska a pak pozvolna dál na východ do národního parku Death Valley. Čím více se blížíme k Údolí smrti, tím větší je teplo. Husté lesy vystřídají trsy žlutě kvetoucích rostlin a podivné stromovité juky. Tráva, pokud někde roste, je suchá a její tenké lístky se lesknou ve slunci jako pole zralého obilí. Kopce se rozestupují. Do samotného parku nám však zbývá ještě pěkný kus cesty. Zastavujeme na prvním rozcestí. Potřebujeme se po dlouhé a úmorné cestě konečně trochu protáhnout.

Stojíme mlčky vedle sebe a hledíme do nekonečných dálek zalitých teplými paprsky. Obzor lemuje vzdálené zvlněné pohoří, nad kterým se klene neskutečně sytá modrá obloha. Po nějaké chvíli mi začíná být něco strašně divného. Mám najednou takový poněkud nezvyklý pocit. Zaposlouchávám se, ... ale není do čeho. Je slyšet jen ticho, ... absolutní ticho. „Slyšíš ?" ptám se. „Co mám slyšet ?" nechápe Miloš. ... „No to NIC !"

Něco tak zvláštního se snad nedá ani popsat. A myslím si také, že kdo opravdové ticho nikdy neslyšel, tak tomu bude sotva rozumět. Něčemu, co nejde vnímat žádným z našich smyslů. Ticho nelze slyšet, ani vidět, ani nahmatat, ani ochutnat, nejde k němu ani přičichnout, ale přitom je to něco, co tady JE!

Ono NIC pokračuje dál. Čím více se blížíme k Údolí smrti, tím víc je krajina vyprahlejší a bez života. Půda je vysušená úplně na troud. Pod rozžhaveným kalifornským sluncem praská i silnice. V dálce se na úpatí Panamit Range vlní světlé, okrově zbarvené písečné duny. Kostrbaté svahy a rozlehlé pláně všech zemitých barev a odstínů zdobí jen několik řídkých keříků Creosote Bush. Jinak NIKDE NIC.

Za vysokým horským hřebenem se začíná cesta najednou prudce svažovat. Kolem nás JEŠTĚ VĚTŠÍ NIC a ještě větší TICHO. Obloha je bez jednoho jediného mráčku. Pod blankytným nebem se rozprostírá nekonečné, v modravém oparu ponořené údolí. Vzduch na obzoru se vlní vedrem. Kontury protějších šedohnědých ostrých svahů jakoby vedrem měknou. Pohled z klimatizovaného auta neklame - venku je vedro na umření.

Takto nějak vypadá naše první setkání s pouští. Působí na nás natolik, že nedočkavě nasedáme zpátky do auta a pokračujeme dál v naší cestě, vstříc novým zážitkům...

Pravda, na samém začátku toho o pohybujících se kamenech mnoho nevíme. Sami sebe se ptáme, co to asi může být za ohromnou sílu, která pohne těžkými balvany. A jak jsou kameny ve skutečnosti velké? Jak často se pohybují? A jak rychle? Jak dlouhé jsou za nimi se táhnoucí stopy? Souvisí spolu tyto stopy nějak nebo je každá jiná? Leccos máme šanci zjistit až postupně. Otázky se tedy rojí jako sršni a my v tuto chvíli nevíme, zda na ně existují i odpovědi. Jisté jen je, že údolí musíme vidět na vlastní oči.

Bohužel zjišťujeme velmi rychle, že i poměrně podrobná mapa je uprostřed vyprahlé pouště celkem k ničemu. Po několika mílích se zaplátovaná asfaltová silnice trhá a po dalších metrech se nakonec mění v nezpevněnou cestu a v nekončící „vlnitý plech". Musíme se smířit s tím, že se do vysněných končin normálním autem nedostaneme...

Na americký jihozápad jsme se začali vracet. Chceme se do tajemného údolí dostat za každou cenu. A na každé té cestě za svým cílem, a pak daleko za Údolím smrti poznáváme, že poušť není tak úplně pustá a vyprahlá, jak si mnohý z nás myslí. Nejsou to jenom nekonečné hromady zvlněného písku a nikde nic a nikde nikdo.

Ve chvíli, kdy míříme za záhadnými kameny ještě netušíme, že se jakoby sama od sebe začíná psát několikastránková reportáž, že na jejím základě sestavíme celovečerní projekci a budeme s ní jezdit od města k městu, a že se po mnoha letech, po devíti cestách, po najetých 62 500 kilometrech, spoustě našlapaných mílích a stovkách nafocených filmů dokonce vydá tato obrazová kniha.

Nechte se nyní námi zavést do POUŠTĚ - do známých i méně známých oblastí Kalifornie, Arizony, Utahu a Nového Mexika. Pokusíme se vám přiblížit na základě našich četných cest po americkém západě, jak dovede být poušť nesmírně barevná, neskutečně pestrá a že je dokonce plná úžasných tvarů. Za Údolím smrti na nás čeká totiž další poušť - písečné duny různých barev, nekonečné pláně, mohutná skaliska, široká údolí, hluboké kaňony, úzké soutěsky, kamenné mosty, pichlavé kaktusy, samota, růžová rána, blankytně modré nebe, úmorná vedra, spalující slunce, červené večery, hvězdnaté noci a večerní chlad...

A tam někde v té největší pustině se skrývá dokonce jedno doposud NEVYŘEŠENÉ POUŠTNÍ TAJEMSTVÍ...

Knihu Tajemství pouště si můžete zakoupit na diashow dvojice MOTANI nebo přes internetové stránky www.motani.eu

 


CESTOVATELSKÉ ZAJÍMAVOSTI

*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY