RADY NA CESTU

Kam vyrazit na první cestu?

Kam vyrazit na první cestu?

Vžijme se do pocitu cestovatele začátečníka. Ten si může přečíst spousty dobrých rad zkušenějších světoběžníků, ale stále stojí před problémem. Kam se nejdříve podívat? Kde začít s cestováním? Pojďme poradit v následujícím diskusním článku.



Nedávno jsem se vrátila z dalšího putování. Unavená, nadšená a plná dojmů. Cestování není dovolená, ale vyčerpávající sled poznávání, setkávání, údivu a vyrovnávání se s novým, neznámým, podezřelým, nepochopeným. Jistě se mnou budete souhlasit, že ty krásné fotky a vzpomínky za sebou mají také prach, špínu a nepříjemnosti. Jazyková a kulturní odlišnost je příčinou naší cestovatelské vášně, ale také jedním z hlavních komunikačních problémů - nemyslím si, že se průměrný cestovatel vybaví domorodým jazykem a z vlastní zkušenosti vím, že člověk spoléhá na angličtinu i tam, kde mu zbývají jen ruce a nohy.

„Cestovatelství "je jakousi módou současné doby, a tak přibývá těch, kteří jezdí a doma přednáší, přibývá jejich posluchačů, a tedy také těch, kteří to chtějí zkusit. První cesta se něčím liší od těch ostatních a někoho může nadchnout, někoho odradit.

Tento článek není návodem, protože oblastí, kam vyrazit, jsou stovky, a názorů na jejich vhodnost ještě tisíckrát více, nemluvě o množství kritérií, která lze zvažovat.

Pojďme napsat několik tipů, které našim začínajícím kolegům pomohou s výběrem.


Tady jsou moje tipy:

Peru

Nepočítám-li evropské oblasti (které mohou být mnohdy daleko nebezpečnější než ty exotické), moje první samostatná cesta vedla do Peru. Důvod byl spontánní. Jeden z nás navrhl a dva ostatní kývli. Byla to dobrá volba?

Peruánci jsou vesměs křesťané, a tak je jejich pojetí morálky a vůbec kulturní zázemí dost podobné našemu, což může být na první cestě spíše dobře. Domluvíte se kromě toho španělsky, a strava je také celkem podobná té naší. Všechno je tak levné, že budete jíst pečená kuřata i k snídani. A žena cestovatelka tu nebude okukována nebo obtěžována muži.

Cusco


Není proč se bát okradení či přepadení, spíše snad vlastní hlouposti. Podařilo se mi nechat taštičku se vším důležitým v jakési hospůdce na cestě autobusem z Cusca do Limy. Starší indiánka s dítětem přivázaným v pestrobarevném šátku na zádech nejen že cennosti nevzala, ale ještě ochotně utíkala za autobusem, bušila do okna a za chvíli už doputovala drahá mošna k mojí vyděšené osobě.

Vyhnete-li se hlavnímu městu Limě, nezažijete žádné smogové šoky světových megalopolí. Města, která jsme navštívili, jsou vesměs malebná, upravená, a alespoň v centru čistá. Soukromá osobní auta se zde téměř nevyskytují, všude jedete taxíkem, který je směšně levný. Lístek na autobus seženete téměř ihned a konkurenční boj několika „dopravních kanceláří" hraje spolehlivě pro vás.

 

Chavín trek - místní indiánka s poníkem

Jezdí se však zběsile, místo silničních pravidel se používá jen síla klaksonu. Silnice jsou v Peru vesměs bez asfaltového povrchu, klikatí se v horách nad srázy, překonávají čtyřtisícová sedla a hrkají 600 kilometrů dva dny. To je pro nezkušeného a bázlivého turistu dost stresující. Setkáte se samozřejmě se slumy, chudobou a špínou, ale ve srovnání s asijskými zeměmi vás to pravděpodobně neodradí. Domky v horách by často potřebovaly vyměnit plech nebo spravit vyvalenou zeď; s nadmořskou výškou už se mění spíše v sezónní slaměné chýše. Co vás překvapí je skutečnost, že ve vesnici, kam jede autobus 6 hodin z nejbližší sousední osady je střední škola vybavená dvěma počítačovými učebnami. Internet je samozřejmostí. Po prašné cestě poseté výkaly domácích zvířat potom kráčí vyleštěné lakovky dívčích školních uniforem.

Celkově bych Peru doporučila: je to země s množstvím starých a tajemných památek, k nimž můžete dojít procházkou přes kopcovité pastviny, po terasových políčkách nebo několikadenním přechodem vysokých hor. Vykoupete se v termálních bazéncích uprostřed pralesa, prohlédnete si slumy městských periferií i nádherné staré kláštery. Všude jsou restaurace a hotýlky, a tam kde ne, můžete si postavit stan třeba přímo v chrámu. Místní obyvatelé vás asi domů nepozvou, ale jsou milí a hodní. Prodejci a taxíkáři se vnucují relativně snesitelně, a pokud se vyhnete „službám" nadháněčů a radilů, zvládnete cestu bez větších nechutenství.

Thajsko

Pokud nemáte tolik financí na letenku do jižní Ameriky, pak doporučím Thajsko, kde snad nemůžete mít problém vůbec s ničím. Anglicky se domluvíte i v zapadlé horské vsi, vlaky jezdí spolehlivě a výborně se v nich spí, jídlo je výtečné ... a k tomu všemu máte na výběr průzkum tisíce chrámů a desítek národních parků. Až vás to přestane bavit, lehnete si prostě k moři.

Toto „Švýcarsko Asie" se může pochlubit skvělými komunikacemi, usměvavými a ochotnými lidmi a naprostou připraveností poskytnout nezávislému turistovi veškeré služby - od levného ubytování po organizované výlety. Tím lépe, že není potřeba tohoto servisu využívat, pokud nechcete.

Toto jsou mé zkušenosti. Jaké jsou ty vaše? Napište nám do diskuse níže.


HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.


CESTOVATELSKÉ ZAJÍMAVOSTI

Diskuse

Na prvni ceste jsem byl s kamosema v Kostarice a je to tam na pohodu. Spanelstina, cestovani, more - vse super, jednoduche. Taky Panama stoji za to.
Kam naopak rozhodne na 1. cestu NE? Rovnikova Afrika (napr. Etiopie). To je mazec (v dobrem i zlem).
Jak již tady vícekrát zaznělo, směřování první cesty by mělo být podle toho, co je komu blízké. Jen tak, podle mě, může být první cesta cestou první a nikoli zároveň cestou poslední.
Nicméně zde bych rád zmínil něco trošku jiného. V úvodních reakcích se psalo o cestě s malými dětmi (2 roky) do Peru. Máme 19 měsíční dceru, se kterou jsme absolvovali měsíc cestování po Skandinávii (v 6 měsících) a letos Camino de Santiago (v 15 měsících). Nicméně cesta do velehor je trošku něco jiného. Před časem jsem se dočetl, že pro malé děti není vhodný výstup do výšek nad 3500 metrů. Nevím, nakolik je to relevantní doporučení, nicméně když si vezmete účinky vysoké nadmořské výšky na dospělého, k tomu přidáte fakt, že s dvouletým capartem se ne zcela dobře domluvíte, co mu je, riziko podchlazení nebo vlivu slunce na mrňouska, rizika spojená s dehydratací např. při průjmech (dietní chyby, nové pokrmy, všechno ocumlají apod.) a vzdálenostech a hlavně času potřebného k dosažení lékařské péče, pak mi vychází, že rozhodnutí o tom, zda ty hory navštívit či nikoli, je velmi závažné rozhodnutí, kdy můžete rozhodovat i o přežití vlastního dítěte. Se ženou plánujeme další návštěvu Himálají, nicméně jsme se domluvili, že před event. odjezdem strávíme s dcerkou několik dní v Alpách a zjistíme, jak dětský organismus snáší výšky nad 3000m, jak je schopen se aklimatizovat apod. Myslím, že v Alpách není problém relativně bezpečně toto otestovat i vícedenním pobytem nad 3000m s relativně malým rizikem fatálních komplikací pro dítě, což bych si osobně nadosmrti vyčítal.
Jinak mohu všem doporučit články na adrese: www.horska-medicina.cz/, kde jsou informace využitelné pro všechny, co míří skutečně vysoko :-)
Věruše
Věruše
A co Kuba?-)
Bobeš
Bobeš
Můžu potvrdit, že by každý měl na první cestu vyrazit na nějaké to SVOJE vysněné místo. Naše vedla do Brazílie. Vysněný Pantanal se svoji úžasnou flórou a faunou tak, jak jsme ho doma hltali z televizních dokumentů, završil cestu, při které jsme poznali Sao Paulo, Rio de Janeiro, vodopády Iguacu i velryby jižní.
Určitě se do Pantalu zase někdy vrátíme. Další výpravy jsme podnikli pro změnu do rovníkové Afriky. Tam byly krásné horské gorily, migrace pakoní a mnoho divoké zvěře v Massai Mara i dalších parcích. Prozatím poslední delší cesta byla do Indonésie a na Borneo. Všude je něco krásného a každý to vidí z jiného úhlu. Hodně záleží i na tom, s kým zdílím příjemné i méněpříjemné dny. Myslím si, že je i důležité se na cestu předem připravit, naučit se pár frází v místním jazyce, vědět jak se v dané zemi chovat a přispůsobit se tomu.
Závěrem snad jem to, že to je vždy nejdůležitější rozhodnout se a jet, ať je to kamkoliv...
Lucie
Lucie
Ahoj,
s manželem jsme byli na první velké cestě v Jižní Indii a bylo to celkem v pohodě.
Země je to krásná - plno památek, krásná příroda, hodní lidé. Dále je pozitivem minimální jazyková bariera, podle mého názoru bezpečí, vcelku snadná doprava (hl. vlakem) neměli jsme problémy s ubytováním... Samozřejmě je tam špína, smog, místy srdce trhající chudoba .. a trošku kulturní šok. Ale jednak jsme s tím počítali, jednak jsme si záměrně vybrali jih a vzdali se Dillí nebo Varanásí. Předtím jsme byli jen v Evropě, kde často stopem, spaní ve stanu, tak trošku socky.. takže Indie se stravováním v "restauraci" a spaním v posteli ( i když ve vlastním fusaku) byl prostě luxus. Další velká cesta byla po Číně, ale Indie prostě byla lepší, asi proto že byla první...
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY