HISTORKA ZAJÍMAVOSTI

HISTORKA Z CEST: Únos v nejdivočejší Africe

HISTORKA Z CEST: Únos v nejdivočejší Africe

Když jsme před několika lety s přítelkyní Michaelou cestovali stopem a pěšky napříč celou Afrikou, často jsme slýchali varování o té či oné oblasti, kde nás bez místního doprovodu určitě zabijí nebo přinejmenším okradou a zmlátí. Příliš jsme na tato varování nedbali, což se nám mělo dosti vymstít...



Cestovali jsme svobodně a nechtěli jsme našemu poznávání světa a života klást žádné hranice. Ty nám velmi hrubě a nevybíravě nastavili až lidé kmene Dogon v odlehlé oblasti Mali, v Západní Africe. Ovšem na základě naší chyby.


Takto se stanuje na území kmene Dogonů, MaliTakto se stanuje na území kmene Dogonů, Mali

Typické stavby, území kmene Dogonů, MaliTypické stavby, území kmene Dogonů, Mali

Dogonské ženy, MaliDogonské ženy při práci venku, Mali

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Plánovali jsme projít jedno z nejdivočejších míst v Africe, útes Bandiagara, během týdenního pochodu. Útes je 150 kilometrů dlouhý a místy až 500 metrů vysoký. Útes plný jeskyní obývají Dogoni, divoký kmen, jehož původ není zcela znám. Tito lidé jsou extrémně uzavření. Mají záhadné rituály založené na sofistikovaném pozorování hvězd. Tyto rituály jsou doprovázeny vystoupením tanečníků v děsivých maskách a zpěvy, které doslova nahánějí hrůzu.

Znesvěcení obětního místa

Na území Dogonů se nesmí vstoupit bez dogonského průvodce. To jsme sice věděli, ale nevěděli jsme proč. Takže jsme se i tam vydali na vlastní pěst. V první vesnici na horní části útesu na nás Dogoni zlostně pokřikovali. Ve druhé už nás napadli dva muži, ovšem když jsem použil svůj elektrický paralyzér, utekli. Skalní rozsedlinou jsme sestoupili pod útes a nedaleko další vesnice jsme si chtěli odpočinout na větším rovném kameni pod košatým stromem.

Bylo kolem 40 stupňů a nutně jsme potřebovali odpočinek ve stínu. Na kámen jsme si rozložili karimatky a lehli jsme si. Neuplynulo ani pět minut a kolem nás se seběhlo asi dvacet mužů. Dříve než jsme stihli jakkoli zareagovat, chytli nás jako zvířata a odnesli do vesnice před náčelníka. Tam nás hodili do písku před jakési totemy, které podepíraly náčelníkovo přístřeší, a obklíčili nás s kameny a klacky v rukou.

Dogonská maska, MaliDogonská maska, Mali

Nechápali jsme, co se děje. Náčelník s podivným kloboukem na hlavě, trůnící mezi děsivými maskami, na nás cosi křičel. Pokusili jsme se komunikovat francouzsky, ale neúspěšně. Byli jsme zajati domorodým kmenem v nejdivočejších místech Afriky a vůbec jsme netušili proč. Nevěděl jsem co dál, tak jsem vytáhl paralyzér a zapráskal do vzduchu. Dogoni se přiblížili a jeden z nich mi paralyzér vyrazil klackem z ruky. Poté náčelník vyryl na kus kůže číslici. Pochopili jsme, že chtějí peníze a nebylo to moc, v přepočtu asi 150 korun. Proč nechtěli vše? Mohli si s námi dělat, co chtěli, byli jsme jejich zajatci a nikdo nevěděl, kde jsme.

Západoafrické Mali je skvost rozprostřený mezi písečnou saharou a zelení, kterým se jako had vlní mystická řeka Niger. Kromě země Dogonů patří mezi jeho hlavní lákadla hliněné vesnice a města a festival Tuaregů u Timbuktu. Přečtěte si o nich více v článku Hliněné Mali a země Dogonů.

Útěk pod sprchou kamenů

Dlouze a nechápavě jsme na sebe hleděli. Potom jsme vytáhli peníze s předtuchou, že se na nás vrhnou, ale nestalo se. Chtěli pouze danou částku. Poté, co jsme zaplatili, vyhnali nás z vesnice pod pořádnou sprchou kamenů. Dostali jsme několik zásahů do rukou, kterými jsme si kryli hlavy.

Území kmene Dogonů, MaliÚzemí kmene Dogonů, Mali

Teprve po dalším týdnu jsme v civilizovanější oblasti potkali člověka mluvícího francouzsky, který nám vysvětlil, co se stalo. Kámen, na kterém jsme odpočívali, byl nejposvátnějším obětním místem, na kterém se dodnes pravidelně obětují zvířata. Donedávna to byli lidé a proslýchá se, že lidské oběti stále existují. Každá dogonská vesnice má své obětní místo, které nikdo mimo tuto vesnici nesmí spatřit. Proto se nelze po území pohybovat bez dogonského průvodce, který poutníka bezpečně provede mimo obětní místa.

Peníze, které od nás Dogoni vzali, byly určeny na koupi krávy, kterou museli okamžitě obětovat, aby své obětní místo od nás očistili. Ještě ten večer byla oběť vykonána. Podle muže, který nám celou situaci vysvětlil, bychom museli být obětováni my, kdybychom odmítli nahradit očištění obětního místa krávou.

Východní Afrikou

Ondřej Havelka vystudoval humanitní vědy na Univerzitě Hradec Králové, teologii na Univerzitě Karlově v Praze a management na CBS v Praze. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Vydal cestopisy Nahá Afrika a Cesta vzhůru, cestou v dál ZÁPADNÍ AFRIKOU. Své zážitky z dvouletého putování stopem napříč Afrikou zachytil v nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

 


Diskuse

Peša
Peša

"Na území Dogonů se nesmí vstoupit bez dogonského průvodce. To jsme sice věděli, ale nevěděli jsme proč. Takže jsme se i tam vydali na vlastní pěst."


Pane, jste prachsprostý buran. Z takového přístupu čiší totální arogance a disrespekt vůči místní kultuře. Navíc je to slabošské - nejdřív úmyslně ublížit domorodé společnosti a když jde do tuhého, tak kolem sebe mávat technologickou hračkou. Pokud jste tímto způsobem sháněl senzaci pro svou knihu, je to ubohé. A pokud jste sem navíc tuto zaručenou "story" dal s cílem udělat svojí knize virální reklamu, tak doufám, že se vám to vymstí. Já si vaší knihu určitě nekoupím.

Khamila
Khamila

Me prekvapuje jen, ze kdyz jste takovy cestovatel, vydal jste i cestopisy Afrikou, ze jste si nesehnal vic informaci o tom, jak to tam chodi. Pak byste se docetl, ze sice pruvodci v Dagon country nejsou povinnost, ale je to dobre je mit, zejmena prave k vyvarovani se chodit misty, ktera jsou posvatna. Stejne tak tedy byste se docetl i ze pokud znesvetite nejake to misto, musite zaplatit prave aby oni mohli koupit a obetovat.

Ondřej Havelka
Ondřej Havelka

Hned ve druhém odstavci článku se explicitně přiznávám k tomu, že vše se odehrálo na základě naší chyby. Jinými slovy jsem si popel na hlavu nasypal již v úvodu.


Děkuji za komentáře.

Jakub P.
Jakub P.

Všichni horkokrevní kritici, kteří autorovi nadávají, by se měli poněkud uklidnit.


Dokázali to, co on? Zvládli by situaci lépe, než on? Nebo mají jen plná ústa chytrých řečí?S tím, že člověk narazí v cizině na nějaká pravidla, která nezná, se setkáte úplně všude a nemusí to být divoká Afrika.Tím, že se autor podělil o svou zkušenost, i svojí chybu, dává vědomou výstrahu ostatním, aby stejnou chybu neopakovali, což je řekl bych, docela užitečné. Vždycky musí někdo udělat chybu jako první.Dále budiž známo, že ne všechna pravidla a nařízení exotických kultur jsou smysluplná a ne vždycky je dobré je dodržovat, někdy to dokonce vůbec není možné. Takže paušálně tvrdit, že ctít místní pravidla je slušnost, to je prosím pěkně pitomost. Příkladů snad každý všímavý, zkušený a přemýšlivý cestovatel může vysypat z rukávu několik.Neznamená to, že si v cizích zemích můžeme dělat co chceme, ale zcela se poddat všem místním zvyklostem a požadavkům, to byste se nikam nedostali, Někdy byste se dostali do křížku s mravností a svým svědomím, jindy byste ohrozili své zdraví či život.Někdy tyto zvyklosti musíte vědomně či nevědomně porušit, kdo z vás to někdy neudělal?


Koneckonců cizinci u nás také nedodržují všechna naše pravidla, někdy nám to vadí. Oni ta pravidla neznají, ani si je nezjišťují, někdy na to dokonce kašlou nebo je  vědomně porušují. Správné to není, ale děje se to. Nesmí to však překonat únosnou míru.

Charles
Charles

Cestovani se sklada ze tri casti, pro me ze tri radosti, protoze cestovani ma prinaset radost a uspokojeni: prvni radost doma nad mapou kdyz se cesta pripravuje ( vcetne ethnografickych podkladu). Druha radost je pri vlastni ceste - a jsem konzervativni, protoze tvrdim, ze s domorodym pruvodcem po boku se otevrou mnohe dvere, ktere by zustaly zevrené konzumnimu turistovi, navic pruvodce vysvetli i veci zdanlive nelogické a nepochopitelne. A treti radost je po navratu doma, kdy se cesta rekapituluje na zaklade zapisku a fotek. Cim je navstivena kultura vzdalenejsi te nasi, konzumni, tim by mela byt priprava dukladnejsi. Po dogonskych vesnicich ve Falaises de Badiangara jsem se pesky toulal cely tyden z vesnice do vesnice s Dogonskym pruvodcem (v typické cepicce). A prestoze jsem mel prectenou knizku, Dieu d'eau, kterou napsal Marcel Griaule (mluvis francouzsky, najdi si o koho se jedna - zajimavé!!), pruvodce byl uzitecny. Nesouhlasim v zadnem pripade s tim, ze Dogoni jsou z "nejdivocejsich" kmenu, naopak. Prozil jsem 10 let zivota v Africe a vzdy me zamrzi, kdyz ctu takové cestovatelské prihody, pramenici z neznalosti, nepripravenosti. Nicmene, stane se, je to stara historka, tak hodne stesti do budoucich cest - lépe pripravenych a realizovanych s urcitym respektem k "domorodcum".

*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 
 +   = 

VYBAVENÍ NA CESTY